Zkušenosti ze Švédska

Na začátku května se pět studentek Pedagogické fakulty Ostravské univerzity (Ivana Čáslavová, Lenka Kaňová, Milada Malinová, Lenka Mandulová a Lucie Míčová) vrátilo ze Švédska, kde studovaly tři měsíce na univerzitě v Jönköpingu. Tří z nich jsme se zeptali na jejich zkušenosti a dojmy ze studia v zahraničí.

Co jste studovaly a jaký jste měly studijní rozvrh?
Milada Malinová: Ze začátku jsme studovaly jen švédštinu, švédskou kulturu a společnost, asi 8 hodin týdně, a pak speciální pedagogiku, která nám zabrala podstatně více času.
Lenka Kaňová: Když jsme náhodou chyběly ve výuce, protože jsme hodně cestovaly, musely jsme všechno dohánět. Vždycky se nám to podařilo, ale závěrečnou zkoušku ze speciální pedagogiky nám o týden dopředu posunout odmítli, a proto jsme (s výjimkou Lucky Míčové) předmět vlastně neukončily.
Jak jste absolvovaly kurs švédštiny?
Ivana Čáslavová: Na konci byl písemný test s tvorbou vlastních odpovědí, bez ústní zkoušky. Test nebyl těžký, ale přesto někteří studenti neprošli. Nám se to podařilo.
LK: Pro mne osobně byla švédština celkem snadná, příprava mi nedala moc práce. Myslím, že bych se mohla za tu dobu naučit mnohem víc.

Navštívily jste některé švédské základní nebo střední školy?
LK: Já studuji výtvarnou výchovu, a tak jsem chtěla vidět hlavně tyto hodiny. Viděla jsem například jednu výbornou hodinu v Montessori škole, kterou vedla jedna výtvarná umělkyně a ukazovala učitelkám, jak má taková hodina vypadat.
MM: Snažily jsme se vidět co nejvíc, mohly jsme navštívit kteroukoliv školu. Stačilo dohodnout se s některým studentem, který tam dělal učitelskou praxi, a ten nám to domluvil.

Mohly byste srovnat české a švédské školy?
MM: Velký rozdíl je asi v přístupu učitelů, který je ve Švédsku tzv. antiautoritativní. To jsem já osobně cítila jako problém, protože jsem zvyklá na učitele jako autoritu, a ne na přátelské chování. Pak vlastně nevím, co si o takovém učiteli mám myslet a jak se mám chovat.
LK: Mně to bylo taky nepříjemné. Další rozdíl je v tom, že se na základních školách neznámkuje, mají jen systém slovního hodnocení. Švédské děti jsou ale na tento přístup zvyklé od malička a je pravda, že jsou ve srovnání s našimi dětmi samostatnější, nebojí se mluvit, říci svůj názor, nestydí se za sebe.
IČ: Když jsme v seminářích prezentovaly Českou republiku a mluvily o českém školství, všem ostatním studentům i vyučujícím připadalo zvláštní, že se u nás školský systém pořád mění, že máme třeba tolik typů gymnázií. Švédové mají všechno jasné, systematické, "nalinkované".
LK: V rámci speciální pedagogiky jsme navštívily i hodiny výtvarné výchovy na univerzitě, ale práce, které tam po nás chtěli, nám připadaly naprosto netvůrčí. Udělaly jsme si to, jak jsme samy chtěly, ale myslím, že na to vyučující také nebyli zvyklí.
IČ: Pro mne tyto hodiny byly ale velkým přínosem, už proto, že tam byly smíšené mezinárodní skupiny a naučily jsme se pracovat s jinými národy. Myslím si, že skupinová práce obecně je dobrou přípravou na budoucí povolání, protože v praxi málokdo pracuje sám, vždycky musí s někým komunikovat, vycházet s ním, přijímat cizí názory, uvažovat o tom, co ten druhý říká, přizpůsobovat se.
LK: Také nás zaujala integrace handicapovaných dětí do tzv. "normálních" škol, což je ve Švédsku naprosto běžné a přirozené. U nás tomu tak bohužel není, my jsme byli spíš zvyklí takové lidi vždycky někam "schovávat" a teď se s obtížemi pokoušíme s nimi žít.

Mohly byste se pokusit srovnat systém výuky na vysoké škole?
IČ: To, co nám tady chybí, je hlavně skupinová práce. Ve Švédsku jsme často pracovaly ve skupinách a bylo to pro nás velice poučné a užitečné.
LK: Mně to naopak nevyhovovalo, protože jsem individualistka a ráda pracuji sama, spoléhám se sama na sebe. Někdy jsem si těžko zvykala i na práci v naší české skupině.
MM: Já osobně oceňuji nejvíc konečné výstupy, prezentace studentů. I když je pravda, že konečný efekt vždycky hodně závisí na individualitě studenta, je to něco, co u nás ještě neumíme, stejně jako umění komunikace a vedení diskuse.
IČ: U nás, i když je na konci hodiny diskuse, chce vyučující vždycky slyšet názor, který zastává on sám, a nesnaží se přemýšlet o názorech studentů.
LK: Na druhou stranu se ale v některých hodinách jen diskutovalo a teoretizovalo a základní fakta o dané problematice jsme si musely sehnat a nastudovat samy, na což jsme nebyly zvyklé. Ideální by asi byla kombinace obou způsobů práce, českého a švédského.
IČ: Rozdíl je také v tom, že ve Švédsku se studenti předem na hodiny připravují, všechno si nastudují a pak jdou do školy a jsou připraveni řešit určitý odborný problém. U nás studenti čekají, že jim vědomosti do hlavy "nalije" vyučující. Také je tam lepší vybavení, studovny, místnosti, kde se studenti mohou scházet a pracovat sami, nebo ve skupinách.
LK: 24 hodin denně je možný přístup do školy, i do počítačové učebny, takže studenti mohou pracovat, kdy jim to vyhovuje, třeba i v noci, a využívat v přípravě např. i Internet. To jsme se musely vlastně naučit, protože jsme na to nebyly zvyklé. Švédské děti ovládají počítač odmalička, vyrůstají s počítači a s angličtinou, což je pro ně oproti nám obrovská výhoda.

Jak se k vám chovali Švédové?
LK: Někteří se na nás dívali s odstupem, protože jsme z východní země. Nedávali to příliš najevo, snažili se, ale my jsme to cítily.
MM: Možná je to i tím, že Švédové mají problémy s přistěhovalci, které nemají příliš rádi.
LK: Mají o nás trochu zkreslené představy, ptali se nás, jestli známe teflonovou pánev, opékač topinek, jestli u nás máme banány, pomeranče a podobně. Taky nechápali, proč si vaříme, když se dá všechno koupit hotové. My jsme se ale snažily žít levně a raději jsme cestovaly.

Které země jste navštívily?
MM: Byly jsme ve Finsku, Estonsku, Dánsku, Norsku, viděly jsme všechna hlavní města.
LK: Já jsem byla i v Rusku, v Petrohradě. Využila jsem tak vlastně poslední možnost, jak se tam dostat bez víza.
Měly jste nějaké jazykové potíže? Máte pocit, že se vaše znalosti angličtiny zlepšily?
MM: Já jsem si určitě rozšířila slovní zásobu. Vlastně nám to ani nepřišlo, že mluvíme anglicky. Důležité je nebát se a mluvit. Nebyl to žádný problém.
LK: Já jsem spíš nabyla dojmu, že se musím ještě hodně učit. Rozuměla jsem všemu, i odborné literatuře, ale když jsem například měla nějakou prezentaci, zdálo se mi, že mi sice všichni rozumí, ale mohla bych se vyjadřovat lépe, profesionálněji. Také nám všichni říkali, že máme každá jinou "českou" angličtinu. Bylo to poznat i tehdy, když jsme psaly společně závěrečnou práci do speciální pedagogiky a vzájemně jsme svým částem nerozuměly, takže jsme si to musely překládat a vysvětlovat.
Se zkušenostmi, které teď máte, jely byste do Švédska studovat znovu?
LK, MM, IČ: Jednoznačně ano!

Děkuji za rozhovor.

 Diana Svobodová