Ostrava: Amosium servis, 1999, 191 s.
Recenze
Koncem roku 1999 se objevila publikace z oblasti sociální komunikace,
která uvádí nejvýznamnější poznatky této subdisciplíny v oblasti pedagogického
a psychologického výzkumu a vysvětluje různá hlediska komunikace. Pojednává
také o odlišných teoreticky a metodologicky orientovaných názorech.
Takovýto rozsáhlý a diferencovaný přehled vědeckých škol a názorů umožňuje
hlouběji nahlédnout do složitých jevů sociální komunikace.
Každý žák, student, učitel, vědecký pracovník, neboli kdokoliv z nás,
používá komunikační atribuce, když sahá po zobjektivizovaných a vysoce
specializovaných způsobech získávání informací. Znalost komunikačních dovedností
ve významné míře určuje biologickou, sociální a duševní existenci jedince.
Současná koncepce výcviku komunikativních dovedností je zaměřena na
vytvoření základů osobnostních předpokladů pro výkon profesionální činnosti.
Předpoklady jsou směřovány do oblasti srozumitelného komunikativního výrazu.
Apeluje se na motivaci profesionálního myšlení, profesionálního cítění
a asertivního jednání.
Autor v textu zdůrazňuje základní rysy, které tuto publikaci odlišují
od obdobných publikací. Sloh, způsob argumentace, pořadí kapitol, pozornost
věnovaná humanistickým otázkám, psychologické potřeby, pedagogické pokyny,
to všechno má za účel prokázat význam takových rozborů pro pochopení osobních
a sociálních otázek, které jsou zajímavé jak pro studenty, tak i pro učitele.
V prvé kapitole autor poukazuje na humanistické atribuce komunikace.
Zdůrazňování humanistického proudu v současné sociální komunikaci je nutné
a zdůvodněné, poněvadž filozoficko-pedagogické atribuce této subdisciplíny
umožňují lépe pochopit sebe a vzájemně si porozumět s lidmi.
Ve druhé kapitole hovoří o determinantech sociální komunikace. Autor
zde ve shodě s K. Deauxem a L. S. Wrighstmanem prezentuje komunikační teorie
zdůrazňující čtyři hlediska komunikačního procesu:
- komunikace vytvářením společné sociální soustavy
- komunikace dynamickou soustavou
- verbální a neverbální komunikace
- relační prvek informace.
Tato dělení následně konfrontuje s jinými teoriemi.
Ve třetí kapitole autor prezentuje komunikační teorie, ve kterých se
zaměřuje na některá hlediska předávání informací a utváření postojů.
Čtvrtá kapitola pojednává o jazykových vlastnostech komunikace. Od
vývoje jazyka přes jeho psychologické a sociologické vlastnosti dochází
autor až k expresivním komunikačním prostředkům.
Následná kapitola označená číslem pět je zaměřena na osobnostní a situační
mezníky komunikace.
Jednou z nejrozsáhlejších kapitol je kapitola šestá zahrnující jednotlivé
typy komunikace. V této souvislosti jsou uváděny:
- verbální komunikace
- neverbální komunikace
- interpersonální komunikace
- animační komunikace
V poslední sedmé kapitole autor vymezuje problematiku "Komunikační
kompetence".
Termín "kompetence" užívá ve smyslu určení jistých individuálních dovedností
a schopností člověka. Jazyková kompetence pak určuje dovednost používat
abstraktních jazykových pravidel. Naproti tomu komunikační kompetence označuje
dovednost dorozumět se pomocí jazyka.
Závěrem lze říci, že publikace prof. dr. hab. Józefa Podgóreckého je
určena těm, kteří chtějí získat základy obecných znalostí o komunikačním
procesu, a pro ty, kdo mají zájem o komunikační otázky, i když to nevyžaduje
jejich odborná příprava.
Jaroslav Galičák