Výstava Vratislava Varmuži

19. 1. 2000 byla zahájena výstava plastik Vratislava Varmuži (působí na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty OU) v Muzeu v Příboře.
Jak už naznačuje samotný název - Průřez - jedná se o výběr z rozsáhlého souboru děl vytvořených autorem v 80. a 90. letech, tedy v období, kdy Varmuža obrátil svoji pozornost k figuře po předchozí informelní etapě. Nejedná se o celistvé postavy - základním motivem plastik, stále variovaným a používaným v nejrůznějších kombinacích, je torzo lidské figury. Polopostavy či jen hlavy jsou konfrontovány s dalšími fragmenty lidského těla - nohou či rukou jako bezbranným gestem. Destrukce lidské postavy odkazuje na téma bolesti, násilí, agrese, které je jednou z výrazných linií české tvorby zejména normalizační éry. U Varmužových plastik je lidské tělo nejen rozřezáno, ale torza jsou dále podrobována deformaci, jakoby tísněna neviditelným tlakem okolí, který se někdy zhmotňuje do konstrukcí - jakýchsi "polic", které nemilosrdně svírají busty stereotypně kladené vedle sebe.
Motem pozvánky na výstavu je jídelní příbor - můžeme si jej vyložit jako slovní hříčku se jménem místa výstavy, ale také v něm lze vidět opět odkaz na destrukci, na "porcování" lidské postavy rozpadající se pod tíhou bolesti, času. Dvě z hlav jsou také zaklíněny do desky (jídelního?) stolu. Na figuru však není veden útok pouze zvenčí - postavy jsou rozrušovány i zevnitř - nadouvají se a praskají, cosi z jejich nitra se prodírá ven - snad opět lidské utrpení, vyplývající tentokrát ze samé podstaty člověka. Plastiky někdy nabývají až naturalistických detailů - rozevřené ženské polopostavy s odhalenými vnitřnostmi.
Tváře expresívních výrazů, kterým však nemůžeme pohlédnout do očí, protože se za zavřenými víčky uzavírají do sebe, jsou často zkřiveny výkřikem. Toto gesto koresponduje s montážemi, které doplňují sochařskou část výstavy a které Varmuža vytváří pomocí kopírovací techniky, - i zde se objevuje stejný motiv křiku hrající roli jakéhosi autoportrétu - objektem xerokopií je sám autor. Otevřená ústa těchto montáží, detaily tváře či rukou nám opět nedovolují vnímat lidskou postavu jako celek. U barevných verzí je pak realita xerokopií dále fragmentarizována vytažením zdánlivě nesouvisejících částí barevnými liniemi. Amorfnost, rozklad jako by opět útočily na tvar. Tyto ve srovnání s plastikami okrajově působící práce mohou být klíčem k hlubšímu pochopení sochařského jádra výstavy - figury si lze přímo spojit s autorem samým. Jak sám Vratislav Varmuža říká při pohledu do sálu : " Všude jsem já, to jsem všechno já".

 Klára Mezihoráková
 katedra výtvarné výchovy PdF