Studenti a jejich rodiče

Pod názvem Studenti a jejich rodiče vydala počátkem tohoto roku Filozofická fakulta OU závěrečnou zprávu Pavla Pácla z jeho loňského sociologického výzkumu věnovaného životním problémům a názorům současných vysokoškoláků a jejich konfrontaci s postoji generace jejich otců a matek.
Pečlivá kvantitativní analýza výsledků dotazníkového šetření zaměřeného zejména na vzájemnou recepci mezigeneračních rozdílů a na budoucí profesní a rodinné chování mladých respondentů je v textu zároveň doplněna o úryvky ze studentských esejů na stejné téma a činí tak z odborné publikace i zajímavou četbu pro širší zájemce.
Z řady závěrů, k nimž autor dochází, bych rád upozornil alespoň na dva. Páclovi respondenti především beze zbytku potvrdili obecnější trend současné české mládeže - totiž sklon k podstatnému odkládání doby, v níž si chtějí založit vlastní rodinu. Z demografického hlediska je to posun tím významnější, že ještě před desíti lety vykazovala tehdejší Česká republika jednu z nejnižších hodnot průměrného věku při vstupu do prvního manželství v celé Evropě. Odpovědi dnešních vysokoškoláků (chlapci si plánovali sňatek v průměru až v 28 letech, děvčata jen o rok a půl dříve) prokázaly, že jejich životní způsob se v tomto ohledu už velmi přiblížil stylu západoevropské mládeže, ale že tím zároveň u nich nijak podstatně nepoklesly hodnoty spojované s rodinným životem vůbec (téměř dvě třetiny z nich počítaly v budoucnu se dvěma dětmi, pětina dokonce se třemi). Ve vzájemné konfrontaci významu rodiny a profesní kariéry dávali přitom studenti podstatně silnější důraz na rodinu než jejich rodiče; rozhodně pak o jejím založení uvažovali mnohem realističtěji a odpovědněji než jejich stejně staří kolegové před desíti lety.
Druhý závěr, který považuji za pozoruhodný, se týká srovnání intenzity konfliktů, pociťovaných současnými vysokoškoláky jednak v rovině rodinné a jednak v rovině celospolečenské. Jakkoliv výzkum identifikoval jisté typické poruchy ve vzájemné komunikaci mezi rodiči a dětmi, nedocenění vlivu vrstevníků ze strany rodičů či rozdílné mezigenerační hodnocení některých nových vzorců chování (např. nesezdaného soužití mladých), mladé respondenty daleko více zneklidňovaly důsledky vnějších společenských přeměn, které znejisťovaly jejich vyhlídky do budoucna (např. hrozba nezaměstnanosti) či vyvolávaly u nich některá morální dilemata (podle autora např. vytyčení hranice mezi individualismem a sobectvím). Z tohoto hlediska se celkově dnešní mládež ke svým rodičům spíše znovu přibližuje, než by se od nich vzdalovala, anebo - řečeno Páclovými slovy - "mládež své rodiče spíše chápe jako sice nepříliš aktuálně platné (protože změnami stejně zaskočené), ale přece jen důležité spojence".
Ke kladům publikace patří mimo jiné také poměrně bohatá úvodní teoretická kapitola a autorova sympatická míra jisté metodologické skepse, s níž celý svůj výklad prezentuje.

 Oldřich Kramoliš