Co se může stát

Stávka trvající již čtrnáct dní nás všechny jistým způsobem poznamenala. Jsme unavení a vyčerpaní, nemůžeme však ustoupit ani o krok zpátky, musíme prostě vydržet. Politické dění je složité, to si každý uvědomuje.
Žijeme v napětí a stresu, ale občas se ocitneme i v situaci, která vyvolá na našich tvářích úsměv. A právě tehdy si uvědomíme, že nejsme a nechceme být politiky. Chceme být tím, čím jsme, to jest studenty a možná i dětmi, mládeží svobodného národa. Předkládám vám dvě historky o tom, co vše se může v současné době stát.
Začali jsme množit tiskovinu, v níž byla i tato věta: "Nesouhlasíme s vpádem vojsk Varšavské smlouvy roku 1968". Vloudila se menší chybička. Při opisování se ztratilo jediné písmenko a celý leták se stal prakticky nepoužitelný. Nová věta zněla takto: "Nesouhlasíme s pádem vojsk Varšavské smlouvy roku 1968".
Naneštěstí jsme si tohoto detailu všimli až po dvou hodinách, kdy už blud visel v ulicích města. Co teď? Stačilo vzít tužky, vyrazit do ulic a chybějící písmenko dopsat. To však nikoho nenapadlo a místo toho se rozběhly spojky a začaly mohutně strhávat letáky. Víme, že strhávání tiskovin není formou dialogu, ale v dané chvíli nebylo jiného zbytí. Co kdyby to náhodou někdo četl?
Jiná story s podobným námětem. Některé letáky přestávají být aktuální, a proto je čas od času třeba provádět jejich čistky a ty staré strhnout. Velice překvapen byl jeden ze studentů, když se na něj, právě při tomto strhávání, vrhla starší paní a fyzicky jej napadla se slovy: "Ty darebáku, ty lumpe, víš, jak dlouho se s tím ti chudáci studenti dělají, a ty to tady pak budeš strhávat? Fuj, styď se!"
Vše se samozřejmě rychle vysvětlilo, my však cítíme nutnost všem lidem smýšlejícím stejně jako tato paní poděkovat za to, že se nás zastávají, že jdou s námi. Kdyby se všichni lidé chovali takto, nemuseli bychom už dneska stávkovat.