Skromná zpráva o "smashing" konferenci:
Evropské pojetí britských a amerických studií na přelomu tisíciletí.

Toto byl název mezinárodní konference anglistů pořádané katedrou anglistiky a amerikanistiky FF OU ve dnech 24.- 25. září 1999.
        Nechci vás, milí čtenáři, unavovat výčtem jmen přednášejících z deseti účastnických zemí ani charakteristikou a přínosem jejich referátů. Jak vím z telefonátů, dopisů a hlavně z oficiálního hodnocení prof. J. Fisiaka, úroveň příspěvků byla vpravdě vynikající, a to včetně těch, které připravili naši ostravští anglisté! S určitou mírou pýchy či hrdosti (čemuž se asi musím konečně naučit od našich amerických kolegů) bych rád podtrhl právě onu druhou číst předchozí věty. Nechť naši studenti i širší veřejnost vědí, že úroveň anglistických studií v Ostravě není o nic horší než v Praze, Brně či Olomouci.
        Trvalo nám více než rok a půl příprav, než se celá akce mohla uskutečnit. Naším záměrem bylo především "zviditelnit" (promiňte ono moderní slovo) naši katedru a potažmo fakultu, univerzitu a město Ostrava, o němž lidé "zvenku" mají pořád jisté předsudky. Nu, podařilo se, a nám pořadatelům, tj. mně, kolegovi Kolářovi a týmu studentů, spadl kámen ze srdce. V očích skromných (rovná se chudých?) učitelů to byla událost nebývalé společenské úrovně. Prostory ostravského hotelu Imperial a hlavně vybrané chování jeho personálu dodalo akci lesku, a to do té míry, že nejen my domácí, nýbrž i kolegové ze zahraničí jsme měli dojem, že žijeme, alespoň na čas, mimo realitu svého běžného života. Vlastně i toto byl záměr, byť tajný, našeho setkání; jak jsem řekl anglicky v závěrečném projevu: "Nechť tyto dva vskutku pracovní a plodné dny strávené v těchto přepychových prostorách hotelu Imperial jsou odměnou za vaši poctivou práci".
        Samozřejmě, že naše konference nebyla jen vědeckou disputací. Účastníci měli možnost zúčastnit se autokarového výletu na Hukvaldy a Štramberk (i počasí nám výjimečně přálo) a navštívit představení baletu v Divadle J. Myrona. Není divu, že některým se ani nechtělo odcestovat domů; kolega Kolář i já bychom mohli vyprávět, co všechno jsme s některými účastníky zažili dokonce v kruhu rodinném ještě dva dny po ukončení celé konference.
        Je naší povinností říci, a činíme tak s velkou radostí a upřímným poděkováním, že onu velkou společenskou a vědeckou událost bychom nemohli uskutečnit bez finančního přispění přátel, kteří si jsou vědomi významu nejen naší katedry, ale celé vysoké školy. Ne všichni, které jsme před rokem a půl oslovili, byli totiž ochotni přistoupit na naši myšlenku zviditelnění Ostravské univerzity. O to větší dík patří úřadu pana primátora, který zprostředkoval posléze velice úspěšné jednání s vedením firmy IFC Kaiser, našeho hlavního donátora.
        Podporu, nejen morální, jsme pak našli i u představitelů Britské rady, Kulturního střediska Velvyslanectví USA a Agentury pro regionální rozvoj. Všichni, kteří se svou významnou měrou podíleli na vpravdě jedinečné akci, mi jistě prominou, že je nebudu v tomto článku jmenovat -- jakkoliv si potrpím na bon ton, nyní opravdu nevím, v jakém pořadí jejich jména uvést. Snad jsem se nedopustil nějakého faux pas, když byli jmenovitě coby představitelé institucí odměněni květinou na večerním banketu.
        Asi nejenom já a nejužší přípravný tým můžeme nyní všichni žít v naději, že jsme touto mezinárodní konferencí zahájili jistou tradici v pořádání dalších setkání anglistů. Snad jednou za dva roky? Nebo snad každý rok? Nebo... Co na to říkají naši studenti?

Stanislav J. Kavka