Stávka trvající již čtrnáct dní nás všechny
jistým způsobem poznamenala. Jsme unavení a vyčerpaní, nemůžeme však ustoupit
ani o krok zpátky, musíme prostě vydržet. Politické dění je složité, to
si každý uvědomuje.
Žijeme v napětí a stresu, ale občas se ocitneme i v situaci, která
vyvolá na našich tvářích úsměv. A právě tehdy si uvědomíme, že nejsme a
nechceme být politiky. Chceme být tím, čím jsme, to jest studenty a možná
i dětmi, mládeží svobodného národa. Předkládám vám dvě historky o tom,
co vše se může v současné době stát.
Začali jsme množit tiskovinu, v níž byla i tato věta: "Nesouhlasíme
s vpádem vojsk Varšavské smlouvy roku 1968". Vloudila se menší chybička.
Při opisování se ztratilo jediné písmenko a celý leták se stal prakticky
nepoužitelný. Nová věta zněla takto: "Nesouhlasíme s pádem vojsk Varšavské
smlouvy roku 1968".
Naneštěstí jsme si tohoto detailu všimli až po dvou hodinách, kdy už
blud visel v ulicích města. Co teď? Stačilo vzít tužky, vyrazit do ulic
a chybějící písmenko dopsat. To však nikoho nenapadlo a místo toho se rozběhly
spojky a začaly mohutně strhávat letáky. Víme, že strhávání tiskovin není
formou dialogu, ale v dané chvíli nebylo jiného zbytí. Co kdyby to náhodou
někdo četl?
Jiná story s podobným námětem. Některé letáky přestávají být aktuální,
a proto je čas od času třeba provádět jejich čistky a ty staré strhnout.
Velice překvapen byl jeden ze studentů, když se na něj, právě při tomto
strhávání, vrhla starší paní a fyzicky jej napadla se slovy: "Ty darebáku,
ty lumpe, víš, jak dlouho se s tím ti chudáci studenti dělají, a ty to
tady pak budeš strhávat? Fuj, styď se!"
Vše se samozřejmě rychle vysvětlilo, my však cítíme nutnost všem lidem
smýšlejícím stejně jako tato paní poděkovat za to, že se nás zastávají,
že jdou s námi. Kdyby se všichni lidé chovali takto, nemuseli bychom už
dneska stávkovat.