Jak už bývá zvykem, scházím se k rozhovoru postupně se všemi děkany těsně před ukončením jejich volebního období, kterým završují své působení v nejvyšší akademické funkci fakulty.
Nejinak je tomu i v případě děkana Zdravotně sociální fakulty, jehož druhé volební období se pomalu chýlí ke konci.
 
 

Pane děkane, všeobecně se o vás ví, že jste se vlastním velikým úsilím zasloužil už o samotný vznik fakulty. Nejspíš všechno nebylo tak jednoduché, jako se jeví nyní - šest roků poté. Můžete trochu zavzpomínat, jaké byly Vaše začátky v čele nově vznikající fakulty?

Začátky nebyly vůbec jednoduché. Byl jsem zprvu prakticky sám, jen s podporou proděkana docenta Fišera, oba dva tehdy jen na částečný úvazek. V prvním roce jsem měl úvazek pouze 0,3, až teprve později, po nástupu rektora prof. Močkoře, jsem se stal děkanem doslova naplno. V souvislosti s tím se mi pochopitelně snižoval úvazek ve Fakultní nemocnici na dnešní víceméně jen symbolickou míru. Stal jsem se děkanem po jmenování v polovině října 1993, o měsíc později jsem byl do funkce řádně zvolen. Letos 31. října po dvou funkčních obdobích předávám štafetu svému nástupci docentu Horáčkovi. Začátky byly dosti kruté. Neměl jsem nikoho z administrativy, dvakrát v týdnu jsem měl doslova vypůjčenou paní Jablunkovou z PdF. Teprve začátkem roku 1994 nastoupil tajemník fakulty dr. Beneš a paní Ostružková, kteří zůstali páteří administrativy až dodnes. Pojem Zdravotně sociální fakulta byl pro mnohé lékaře i "papaláše" z magistrátu nejasný, nevěřilo se nám. Dlouholetou snahou v Ostravě bylo totiž vybudovat lékařskou fakultu, což se však nepodařilo. O kvalitách našich studentů a absolventů se pochybovalo. Teprve dnešek nám dal za pravdu: studenti jsou velmi kvalitní. Vždyť dnes je například snazší dostat se na lékařskou fakultu než na bakalářský studijní program Léčebná rehabilitace a fyzioterapie nebo Sociální práce se zdravotnickým profilem. Ukázaly to výsledky přijímacího řízení: mnozí z těch, kteří neuspěli u nás, vykonali bez problému s úspěchem zkoušky na lékařské fakulty a byli tam přijati ke studiu.
Takže po těžkých začátcích je to příjemné zjištění.

Čím Vás postavení děkana obohatilo a co Vám naopak léta ve funkci vzala?

Přechodem na vysokou školu do funkce děkana se v mém životě i práci změnilo hodně. I když jsem před lety byl odborným asistentem v Ústavu fyziologie Lékařské fakulty UP v Olomouci a externě jsem učil fyziologii studenty tělocviku na Pedagogické fakultě v Ostravě, celý pozdější život jsem byl klinikem - internistou kardiologem, naposledy ve funkci primáře interního oddělení. Občas jsem zajížděl přednášet do Olomouce. Měl jsem celkem dobré jméno u nás, vědělo se o mně i v zahraničí, přednášel jsem na kongresech prakticky po celé Evropě. Úzce jsem se specializoval na kardiostimulátory, v této oblasti jsme byli hodně vpředu nejen v celé ČSSR, nýbrž i východní Evropě. S nástupem do školy jsem přešel jako řadový kardiolog do Fakultní nemocnice a musel jsem se této krásné "záliby" vzdát. Rovněž jsem musel opustit katetrizace a léčení srdečních infarktů. Na rozdíl od školy nelze pracovní čas v nemocnici naplánovat. Infarkt nebo jiná náhlá příhoda uhodí kdykoliv, třeba v noci. Je třeba jednat okamžitě: život závisí doslova na sekundách a minutách. Když jsem na Ostravsku začal se stimulátory, byl jsem neplánovaně v nemocnici třeba několik nocí v týdnu, samozřejmě zdarma. Prostě mě tam bylo zapotřebí. Během let jsem si vychoval zdatné žáky a následovníky.
Práce vysokoškolského učitele má svůj řád a úřad děkana souvisí se spoustou dalších povinností. To by mi ani nevadilo, bohužel jsem se však kvůli své funkci musel předčasně vzdát osvojení některých moderních vyšetřovacích a léčebných metod, které jsou často časově nepředvídatelné. Za poslední desetiletí je pokrok v kardiologii doslova explozivní. Nových metod jsem se už bohužel aktivně osobně nedočkal. Toto mi vzalo mé děkanování.
Na druhé straně mám radost, že se během šesti let podařilo vybudovat fakultu, o kterou je dnes zájem. To je snad největší "školská" radost, která mě potkala.

Pane děkane, vím o Vás, že umíte spoustu věcí. Prozradíte nám něco o svém soukromí a zálibách?
Moje největší hobby mimo práci je studium odborné literatury, četba kvalitní beletrie, také trochu maluji a kreslím, mám rád hudbu (jako gymnaziální student jsem před lety dokonce vyhrál celostátní soutěž v hudební skladbě a vedl jsem studentský jazzový orchestr). Ještě před pár lety jsem běhal maratony, dnes díky osteoartróze a prodělané srdeční operaci jen tak trochu poběhávám, chodím po lese a pravidelně cvičím v areálu na Varenské. A připravuji další populárně naučnou knihu "Aby srdce nezradilo". Volně navazuje na úspěšnou knížku "Srdce, buď zdrávo", která vyšla v roce 1997.

A na závěr už tradiční otázka: Jaké máte plány do budoucna?
Chtěl bych pokračovat v pedagogické práci, budu působit v Ústavu fyziologie. Mám v plánu vybudovat zde ve spolupráci s Fakultní nemocnicí pracoviště preventivní kardiologie. To je obor, který dosud v Ostravě nikde není - a ku podivu nikomu nechybí. Vidím tu veliké možnosti do budoucna. To vše samozřejmě předpokládá, abych byl fit a abych předčasně doslova nezblbnul. To vše se může stát, jak mi říká moje více než čtyřicetiletá lékařská zkušenost.

Jsem přesvědčená, že u tak činorodého člověka, jako jste Vy, nemá podobná pohroma šanci. Dovolte, abych Vám, pane docente, touto cestou poděkovala za ohromné dílo, kterého jste vybudováním Zdravotně sociální fakulty dosáhl. Přeji Vám, abyste našel dostatek prostoru pro realizaci všech svých plánů a jako věrná čtenářka populárně naučné literatury se už teď moc těším na Vaši druhou knihu.

Hodně zdraví, životního optimismu a čilé aktivity.

Děkuji za rozhovor.