Nevím, kam jdu a odkud jsem přišla.
Pozoruji a koukám na svět kolem sebe a stále ještě nevycházím z údivu. Ptám se a jen občas nacházím odpovědi.
Kdo jsme? A proč?
Vy všichni ostatní to opravdu víte?
Děsí mě "děsivá" moudrost moudrých dospělých.
Fascinuje mne prostá a křehká moudrost dětí. Jejich nezatížené myšlenky.
"Myslím, tedy jsem", řekl svatý Augustin a po více než tisíci letech ta slova v jiném kontextu zopakoval René Descartes. Dnes to již prý neplatí tak zcela. Myslím, nebo také trpím, nebo také miluji, tedy jsem. Nebo asi všechno dohromady. Myslím, trpím, miluji, ergo sum. I když z filozofického hlediska je to podstatně a mnohem složitější. Nakonec, pro mne je to složité, možná složitější, i z toho hlediska ne - filozofického. Například:
Nastává období zkoušek, státnic, přijímaček. Období nádherně rozkvetlých zahrad a zahrádek, nádherných zasněných rán. Období teplého deště a bouřek i období slunce. A jen kousek od této krásy umírají vinní i nevinní lidé, mimo jiné také ve jménu pomoci a humanity. Smrt je smrtí vždy. Není vinná nebo nevinná, je smrt.
Chtěla bych v těchto souvislostech raději nemyslet, netrpět, nemilovat. Tedy nebýt. Nejde to. A protože jsem vůči tomuto způsobu bytí bezmocná, chce se mi více než kdy jindy říci slovy krále Šalamouna, že stejně všechno je jen "honička za větrem". Tak vlastně o nic nejde. Jen o ten vítr.
Jenže - prozatím nechci tuto hru na honěnou vzdávat. Vždyť se možná podaří, i když třebas jen jednou jedinkrát, ten vítr zachytit, podržet a na okamžik vyhrát.
A když už ne mně samotné, tak snad jednou mým dětem, žákům, studentům, přátelům, známým, nebo komukoliv jinému.
Jak? To nevím. Ale i tak si myslím, že tato malá naděje dává smyslu smysl.
Mgr. Miriam Prokešová