Do školy chodí hlavně v zimě. V létě často místo učení pomáhají rodičům na poli. Toto se toleruje a považuje za úplně běžné. Nejpočetnější třída vznikla spojením prvního a třetího ročníku, navštěvuje ji přibližně třicet dětí. Nejmenší je třída sedmá se sedmi žáky. Druhý stupeň začíná už pátým ročníkem a končí osmým. Řada lidí, se kterými jsem se setkala, vychodila osm tříd a další možnost vzdělávání už neměla.
Na prvním stupni se děti učí všechno v češtině, rumunštinu mají jako jeden z předmětů. Na druhém stupni je tomu opačně. Přechod do páté třídy je pro mnohé děti těžký. Doma i ve škole doposud mluvily česky a rumunským učitelům teď ani pořádně nerozumí. Prospěch se zhoršuje, a není to jen vina samotných žáků. Ve škole převládá autoritativní přístup ze strany učitelů. Učitelský sbor helenské školy tvoří jedenáct pedagogicky nekvalifikovaných absolventů různých, většinou jen středních škol. Děti jsou daleko pasivnější než u nás. Platí to však jen v době vyučování. Vilma si už většinu žáků získala, podaří se to i mně?
Celé tři týdny mé praxe v Banátu je obsah učiva češtiny stejný ve všech ročnících, rozlišování měkkého a tvrdého y/i. Pravopis je pro banátské Čechy často "španělskou vesnicí" a problémem, který pociťují, hlavně když se rozhodnou pro život v České republice. Spisovnou češtinu neovládají ani místní učitelé českého jazyka. Učíme osmáky to, co většinou umí děti v českých školách už na prvním stupni. Dvě až tři hodiny češtiny týdně v jedné třídě je málo, za dva měsíce se nedají dělat zázraky; základy pravopisu, seznámení s literaturou, exkurze do knihovny. Stále je třeba mít na paměti, že některým u nás běžně používaným slovům banátské děti nerozumí. Jedním z poslání učitelů, kteří přijíždějí z České republiky (tedy i Vilmy), je učit místní učitele, jak vyučovat děti.
Klasifikaci tvoří deset stupňů. "Desítka
se dává, snad jen kdyby žák zbil učitele," dostávám poučení od ředitele.
Výtvarná výchova
"Budeme zase kreslit plavajzem a křidkami?" ptají se mě děti, když se jim představuji. Nechápavě koukám. Děti vysvětlují, že plavajz je tužka a křidky pastelky. Dozvídám se, že barvy některé děti ještě nikdy neotevřely, i když je nedávno dostaly v rámci České humanitární pomoci. Výtvarnou výchovu podobnou našemu pojetí tady neznají. Děti mají hodinu kreslení týdně, v ní si kreslí většinou to, co samy chtějí - tužkou nebo fixem.
Výtvarná výchova mi zabírá nejvíce času. Je to však velmi příjemně prožitý čas. Děti jsou tvořivé, nadšené, vděčné. Zahajujeme činnost výtvarného kroužku, vytváříme výzdobu školy, společně přemýšlíme, jak všechno stihnout dříve, než odjedu.
Odjezd z Banátu byl trochu smutný. Nečekala jsem, že se mi Banát zapíše do srdce až tak silně. Nečekané zážitky, desítky setkání s českými i rumunskými lidmi, jejich pohostinností, výlet a bloudění v horách o víkendu, cestování dubou - náklaďákem upraveným na autobus, jízda stopem kolem Dunaje, staročeská svatba v zasněženém Gerniku... a pak také zima a vichřice, kterou jsem ještě nezažila, a chůze do školy kolem plotů, protože jinak se nedalo. Ale to už nepatří na stránky tohoto listu.
Koncem ledna odjela do Heleny moje kamarádka, absolventka Pedagogické
fakulty v Ostravě. Zůstane v Heleně pět měsíců,
držím jí palce, aby také ona si domů přivezla tak hezké zážitky jako já.
České ostrůvky v rumunském moři
Banát je území mezi řekami Dunajem na jihu, Tisou na západě, Maruší na severu a masivy karpatských hor Mehedit, Černa Godeamu, Carku a Pojana Ruska na východě. Vznikl ve středověku jako správní oblast Uherského království. V polovině šestnáctého století se stal součástí Osmanské říše a po roce 1718 rakouskou hraniční provincií. Po 1. světové válce je rozdělen mezi tři nástupnické státy. Největší část připadla Rumunsku, menší Jugoslávii a poměrně zanedbatelná část zůstala Maďarsku.
První Češi přijíždějí do tzv. Banátské vojenské hranice počátkem dvacátých let minulého století. Byli to většinou chudí lidé vylákáni pod slibem přidělení půdy, osvobození od vojenské služby, daní, roboty a mnoha dalších výhod. Po namáhavé cestě zjistili, že byli oklamáni. Místo polí na ně čekaly jen Almašské hory. Vysoko nad Dunajem zakládají Češi první dvě osady, z nichž se dodnes zachovala jen Svatá Helena. Ornou půdu si lidé teprve musejí vydobýt několikaletou dřinou při kácení hustých lesů. Druhou vlnu přistěhovalců iniciují rakouské vojenské správní orgány, které potřebují pohraničníky. Krajané z jihozápadních, západních, středních, středovýchodních i severovýchodních Čech zakládají další české osady a přes neuvěřitelně těžké podmínky a vysokou úmrtnost mění hornatou zalesněnou oblast v obdělanou krajinu. Do dnešních dnů zůstalo z původních deseti kolonií šest českých vesnic: Gerník, Svatá Helena, Eibentál, Bígr, Rovensko a Šumice, kde žije odhadem kolem tří tisíc česky mluvících obyvatel.
Přes stosedmdesátileté odtržení od staré vlasti, i přes nejrůznější otevřené i skryté národnostní tlaky si obyvatelé českých ostrůvků v jihozápadním Rumunsku podnes zachovali svůj mateřský jazyk, živé náboženské cítění a zbytky tradiční české materiální a duchovní kultury, jejíž hodnotu si ani plně neuvědomují. Udržely se zde tradiční zvykové, obyčejové a jazykové jevy, které v české zemi již zanikly.
Poválečná léta 1947-8 znamenala poměrně velký odliv obyvatelstva do Československa. Další, už menší vlna vystěhování do "staré" vlasti začala v roce 1990 a stále pokračuje. Naši krajané jsou v Banátu nadále živi převážně z vlastní zemědělské práce nebo méně z vlastní řemeslné výroby, někteří pracují v dolech v nedaleké Ujbányji.
Škola ve Svaté Heleně byla postavena v rámci pomoci české vlády rumunským krajanům. Tato pomoc dnes dále zahrnuje hlavně stavbu komunikací a vysílání kvalifikovaných učitelů z České republiky.
Zájemci o učitelskou práci v banátských vesnicích (nejlépe z řad češtinářů, hudebníků a výtvarníků) se mohou obrátit na Dům zahraničních služeb Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky, na paní Vlochovou.
Martina Kopáčková
posluchačka 4. roč. PdF OU