Dvakrát na Pyrenejském poloostrově
 

Cesty evropských amerikanistů nemusí vždy směřovat do Spojených států. Přesvědčil jsem se o tom v uplynulém akademickém roce, kdy mě má profese dvakrát zavedla na Pyrenejský poloostrov. Nejprve do Španělska a o několik měsíců později do Portugalska.

Ve Španělsku jsem se zúčastnil mezinárodní konference "Narratives of Resistance: Literature and Ethnicity in the United States and the Caribbean". Konference zaměřená na etnicitu v literaturách USA a karibských států byla pořádána univerzitou Ciudad Real v Kastilii-La Mancha, avšak jejím vlastním místem konání se stalo malé městečko Almagro. Pořadatelé konference si byli dobře vědomi, proč tak učinili; Ciudad Real, ležící necelých 200 km jižně od Madridu, je totiž navzdory svému majestátně znějícímu názvu moderním městem, z turistického hlediska nikterak pozoruhodným. Totéž se však nedá vůbec říci o Almagru, jež se může pochlubit půvabnými úzkými uličkami se starobylou zástavbou, překrásným historickým náměstím Plaza Mayor, unikátním divadlem Corral de Comedias z přelomu 16. a 17. století a řadou palácových budov, k nimž neodmyslitelně patří pečlivě udržovaná nádvoří. V jedné z nich, v Palacio de los Condes de Valdeparaíso, celá konference proběhla.

Je až neuvěřitelné, že třídenní akci mezinárodního rozsahu zorganizovali pouze dva lidí, manželská dvojice Ana Manzanas a Jesús Benito. V průběhu konference jsem předsedal sekci věnované americké židovské literatuře. Kromě předsednictví jsem měl možnost přednést svůj vlastní příspěvek s názvem "Functions of Recollections in Jewish American Literature" (zkrácená verze tohoto referátu vyšla ve sborníku Filozofické fakulty Ostravské univerzity č. 169, v plném rozsahu bude v letošním roce příspěvek publikován ve Španělsku). Mile mě překvapilo, že o sekci americké židovské literatury byl značný zájem, dokonce takový, že začátek jejího programu musel být posunut pro nedostatečný počet židlí. Samotní pořadatelé pak zalitovali, že nepřidělili sekci větší místnost Auly Magny. Osobně mě rovněž potěšilo, že se poměrně velký prostor věnoval i literaturám dosud opomíjeným, například literární tvorbě amerických Chicanos a Portorikánců a zejména pak tvůrcům z karibské oblasti.

Velkým oživením konference byla přítomnost studentů, kteří o její program projevovali nebývalý zájem. Mezi nimi jsem objevil i téměř "krajanku", studentku anglického a španělského jazyka z univerzity v Nitře, toho času pobývající na univerzitě v Ciudad Real. A ze setkání se španělským studentem Redou se nakonec rozvinulo korespondenční přátelství na dálku. Právě zásluhou studentů, z nichž se někteří zcela neohroženě zapojili do diskuse, neměla konference charakter strnulého, koženého akademického setkání.

Konec konference byl poznamenán tragickou událostí. Jedna z účastnic, která měla svým příspěvkem zahájit poslední den rokování, měla cestou z Malagy do Almagra autonehodu, při níž zahynula v troskách svého zcela zničeného vozu. Byla to poněkud smutná tečka, ale kraj dona Quijota de la Manchi nám jinak nastavil svou přívětivou tvář stejně jako později Madrid a starobylé Toledo.

Do Portugalska mě přivedla účast na konferenci Evropské asociace amerikanistů (EAAS), která se konala v Lisabonu na Lisabonské univerzitě. Konference EAAS se pořádá jednou za dva roky, ta poslední proběhla ve Varšavě a příští se uskuteční v roce 2000 v rakouském Grazu. Ukazuje se, že setkání evropských amerikanistů začíná nabývat mamutích rozměrů. Jen aktivních účastníků bylo více než tři sta a celkový počet zúčastněných se podle mého odhadu mohl blížit tisícovce. Potěšitelné je, že Česká a slovenská asociace amerikanistů (ano, i po dělení státu zůstala tato organizace pospolu) byla tentokrát zastoupena velice silně. Naši delegaci vedl rektor Středoevropské univerzity, předseda České a slovenské asociace amerikanistů profesor Josef Jařab. Každá konference EAAS je věnována určitému tématu a ne jinak tomu bylo v Lisabonu. Téma lisabonské konference znělo "Ceremonies and Spectacles: America and the Staging of Collective Identities".

O rozsahu konferenčního setkání napoví i to, že kromě plenárních vystoupení se na něm uskutečnilo 50 tematicky zúžených "dílen" (workshops). Nebylo výjimkou, že simultánně probíhalo deset "dílen", a tak se stávalo, že účastníci zoufale přebíhali z jedné učebny do druhé ve snaze slyšet to nejzajímavější ze svého oboru. I při značně selektivním přístupu si člověk snadno navodil pocit frustrace. Z hlediska mých osobních profesních zájmů jsem si k účasti vybral workshop s pořadovým číslem 14 s názvem "Othered by the Other", který byl věnován problematice literatury amerických etnických minorit.

Na lisabonské konferenci byly přítomny i některé významné osobnostui světové amerikanistiky - proslulý literární vědec a kulturní kritik Leo Marx z Massachusetts Institute of Technology, autor pozoruhodné knihy "The Machine in the Garden", jeden z nejlepších znalců americké poezie Charles Altieri z Kalifornské univerzity v Berkeley (právě tam jsem před dvěma lety vyslechl jeho skvělou přednášku o současné poezii v USA), hlavní editor Heathovy antologie americké literatury Paul Lauter z Trinity College v Hartfordu, přední kritik a teoretik Werner Sollors z Harvardovy univerzity, autor v mnohých ohledech novátorské knihy "Beyond Ethnicity", ale také řada vědců, představujících špičku současné evropské amerikanistiky. Nerad používám výrazy z oblasti populární kultury, avšak skutečnou hvězdou lisabonské konference byl významný současný americký spisovatel, výrazný představitel americké postmoderní prózy Robert Coover. U nás je znám pouze z překladů ve Světové literatuře, ačkoliv jeho prózy "Spanking the Maid" nebo "The Public Burning" by si zpřístupnění českým čtenářům rozhodně zasloužily. Na setkání amerikanistů četl Robert Coover ukázky ze své nové tvorby.

Konference v Lisabonu měla i bohatý společenský program, jenž zahrnoval několik recepcí včetně závěrečné na americkém velvyslanectví a několik poznávacích exkurzí, zaměřených na prohlídku Lisabonu a okolí.

Jak to již na konferencích bývá, nejcennější zkušeností je navazování nových kontaktů. Navíc jsem se jak ve Španělsku, tak i v Portugalski setkal s kolegy, s nimiž jsem se seznámil již dříve - s přáteli z USA, Belgie, Rumunska, Polska, Rakouska, Řecka, Palestiny a pochopitelně i z hostitelských zemí. Někteří z nich přislíbili svou účast na plánované konferenci katedry anglistiky a amerikanistiky Ostravské univerzity v příštím roce. Snad to bylo to nejpříjemnější zjištění, s nímž jsem Pyrenejský poloostrov opouštěl.

Stanislav Kolář