Pod názvem Studenti a jejich rodiče vydala počátkem tohoto roku Filozofická
fakulta OU závěrečnou zprávu Pavla Pácla z jeho loňského sociologického
výzkumu věnovaného životním problémům a názorům současných vysokoškoláků
a jejich konfrontaci s postoji generace jejich otců a matek.
Pečlivá kvantitativní analýza výsledků dotazníkového šetření zaměřeného
zejména na vzájemnou recepci mezigeneračních rozdílů a na budoucí profesní
a rodinné chování mladých respondentů je v textu zároveň doplněna o úryvky
ze studentských esejů na stejné téma a činí tak z odborné publikace i zajímavou
četbu pro širší zájemce.
Z řady závěrů, k nimž autor dochází, bych rád upozornil alespoň na
dva. Páclovi respondenti především beze zbytku potvrdili obecnější trend
současné české mládeže - totiž sklon k podstatnému odkládání doby, v níž
si chtějí založit vlastní rodinu. Z demografického hlediska je to posun
tím významnější, že ještě před desíti lety vykazovala tehdejší Česká republika
jednu z nejnižších hodnot průměrného věku při vstupu do prvního manželství
v celé Evropě. Odpovědi dnešních vysokoškoláků (chlapci si plánovali sňatek
v průměru až v 28 letech, děvčata jen o rok a půl dříve) prokázaly, že
jejich životní způsob se v tomto ohledu už velmi přiblížil stylu západoevropské
mládeže, ale že tím zároveň u nich nijak podstatně nepoklesly hodnoty spojované
s rodinným životem vůbec (téměř dvě třetiny z nich počítaly v budoucnu
se dvěma dětmi, pětina dokonce se třemi). Ve vzájemné konfrontaci významu
rodiny a profesní kariéry dávali přitom studenti podstatně silnější důraz
na rodinu než jejich rodiče; rozhodně pak o jejím založení uvažovali mnohem
realističtěji a odpovědněji než jejich stejně staří kolegové před desíti
lety.
Druhý závěr, který považuji za pozoruhodný, se týká srovnání intenzity
konfliktů, pociťovaných současnými vysokoškoláky jednak v rovině rodinné
a jednak v rovině celospolečenské. Jakkoliv výzkum identifikoval jisté
typické poruchy ve vzájemné komunikaci mezi rodiči a dětmi, nedocenění
vlivu vrstevníků ze strany rodičů či rozdílné mezigenerační hodnocení některých
nových vzorců chování (např. nesezdaného soužití mladých), mladé respondenty
daleko více zneklidňovaly důsledky vnějších společenských přeměn, které
znejisťovaly jejich vyhlídky do budoucna (např. hrozba nezaměstnanosti)
či vyvolávaly u nich některá morální dilemata (podle autora např. vytyčení
hranice mezi individualismem a sobectvím). Z tohoto hlediska se celkově
dnešní mládež ke svým rodičům spíše znovu přibližuje, než by se od nich
vzdalovala, anebo - řečeno Páclovými slovy - "mládež své rodiče spíše chápe
jako sice nepříliš aktuálně platné (protože změnami stejně zaskočené),
ale přece jen důležité spojence".
Ke kladům publikace patří mimo jiné také poměrně bohatá úvodní teoretická
kapitola a autorova sympatická míra jisté metodologické skepse, s níž celý
svůj výklad prezentuje.
Oldřich Kramoliš