Expedice Kavkaz

Je až neuvěřitelné, že jsme to zvládli. Vyjeli jsme 1. září 1999 autobusem a měli před sebou 11 000 kilometrů cesty přes hory a doly do bájné Kolchidy a k biblickému Araratu, tj. do Zakavkazska (Gruzie a Arménie). Neodradilo nás ani velmi náročné vyřizování pozvání z tbiliské univerzity, jejíž rektor nám vyšel velmi vstříc, ani cesta do Vídně pro víza. Touha vidět a poznat byla silnější.
První zastávkou byl rumunský Brašov, jehož Černou katedrálu jsme si se zájmem prohlédli v poklidné atmosféře podzimního rána všedního dne města, v němž je stále znát, že ho vystavěli němečtí kolonisté, přicházející ve 12. století až od Mosely, kteří mu dodávali po staletí neopakovatelný ráz západoevropského středověkého města. Karpaty zářily podzimní krásou. V pohodě jsme projeli Bulharskem a vnímali krajinu, jíž procházela ruská vojska k průsmyku Šipka v době rusko-tureckých válek v 19. století.
Rychlé a bezproblémové odbavení na turecké hranici otevřelo brány do země, jejíž krásy a nesčíslné historicko-archeologické lokality lákají zájemce o starověkou historii k dotekům s tisíciletými kulturami této největší křižovatky dějin, známé jako starověká Malá Asie. Vyjeli jsme do neuvěřitelně se měnícího a doslovně před očima se vylepšujícího města evropské části Turecka - Edirne. Stála tam stále stejně velebná a skvostná cami - perla islámské architektury, dílo osmdesátiletého architekta Sinana z druhé poloviny 16. století. Má 999 oken, jimiž pronikají sluneční paprsky v každém okamžiku jinak a odrážejí se o dokonale provedený interiér uschovaný za hmotnou strukturou, nadřazující svět nad reálné formy a umožňující člověku ponořit se do velkého světa nekonečného a nepřetržitého bytí. Neopakovatelná krása islámské architektury spojuje ohromné území islámského světa v jednotu, která překonává národnostní i rasové rozdíly. Stupeň odhmotnění je v Sinanově mešitě úžasný. Čtyři minarety stojí přímo v nárožích, nikoliv v rozích nádvoří, jsou velmi vysoké, což podtrhuje vertikální pohyb celé budovy a zesiluje dojem neobyčejné lehkosti stavby. Obdivovali jsme vynalézavé tektonické články výzdoby, krásné ukázky historického písma a jeho dekorativní povahu jako projevy komplexního charakteru islámského umění, které vyrostlo ze základu předislámských tradic a splývajících arabských, perských a tureckých prvků.
Další zastávkou byla starověká Bursa (Prusa), dnes milionové město na svazích krásných bithynijských hor. Velebí mu Zelená mešita - další z řady vývojových etap islámských camií. Je to místo posledních dnů života velikána starověku Hannibala.
Z Bursy odjíždíme na území starověké Frýgie k hrobu Midasovu. Sláva oslích uší Midasových a frygické čapky se dochovala dodnes. Hrobku objevili až v roce 1949 američtí archeologové v padesátimetrové mohyle. Starověcí Frýgové představují dodnes značnou odbornou záhadu, víme však přesně, že jejich kulturní odkaz byl ohromný. Byli to mistři ve výstavbě tunelů a cest. Nevěděli jsme, co dříve fotografovat, vnímat a zaznamenávat. Jedeme dále ve směru k Ankaře, kterou objíždíme, abychom se co nejdříve dostali na dálnici podél Černého moře, které i tentokrát potvrdilo, jak je náladové a doslovně zrádné a bouřlivé. Zářijové odpoledne se proměnilo v nepřestávající bouři a přívaly deště. Tak nás uvítal velký černomořský turecký přístav Trabzon (starověký Trapezunt). Měli jsme dost času přemýšlet o významu staroiránského termínu nehostinný, který starověcí Řekové zřejmě špatně přeložili. Nebyl to Pontus Euxinus, ale dva dny nepřestávající příšerný slejvák... Gruzie již byla nadosah.

Gruzie
Vjíždíme do Gruzie, země starodávné kultury, velmi dobrosrdečných lidí, krásné přírody a bohaté historie přes přístav Batumi. Tuto část černohorského pobřeží důvěrně znali již starověcí Řekové v hlubokém dávnověku. Je to ta bájná Kolchida, v níž hledali zlaté rouno kouzelného berana... Naším zájmem je raněkřesťanská architektura Zakavkazska a poznání historicko-zeměpisných zvláštností Imeretie, Kachetie, Tao-Klardžetie, Svanetie, Megrelie aj. Velký kavkazský hřbet uzavírá Gruzii světu ze severu a staré obchodní cesty, které spojovaly Zakavkazsko s celým Předním východem, potvrzovaly, že gruzínské trhy vytvářely předpoklad ekonomické stability celé oblasti a jednotný celokavkazský trh v podobě bezcelních zón by byl žádoucí i dnes. Severní hranice s Dagestanem, východní s Azerbajdžanem, jižní s Tureckem a neklidná zóna černomořského pobřeží svírá Gruzii do jakéhosi kotle, z něhož se tato země jen velmi obtížně probojovává.
Po rozbitých cestách dojíždíme v noci do starobylého druhého největšího města Gruzie Kutaisi a promoklí a vysílení hledáme nocleh. Až ráno jsme pochopili, že bychom jej nikdy nenašli, a o to víc jsme byli vděčni hlavní policejní správě, že se nás ujala a nechala nás přespat přímo ve své budově. Gruzíni o nás vědí, i když vždy přesně nedovedou určit polohu naší země a její hranice. Kutaisi se proslavilo od nepaměti velkým bohatstvím a v 11. století zde byl postaven chrám představující mezník v dějinách vývoje gruzínské architektury a absolutní vrchol gruzínského stavitelského umění. Jeho stavební plastické ztvárnění je vynikající. Je před rekonstrukcí, avšak rozpoznali jsme členění fasád slepými oblouky a skulptované vlysy. Obdivujeme rozmanitosti stavebních typů a dochovanou kontinuitu gruzínské kultury. Nedaleko Kutaisi, v němž je na každém kroku znát nezaměstnanost a ohromné životní tragédie běženců z oblasti hraničící s Abcházií, jsme navštívili velkou perlu gruzínského středověkého stavitelství Gelati. Bylo to velké vzdělanostní středisko, akademie ve stylu byzantské školy 12. století. Chrám z let 1106-1125 v křížové dispozici, kolem trojlodního jádra stavby se seskupují nižší předsíně a kaple. Zde vznikaly vynikající překlady, astronomická a matematická díla. Všech 33 členů naší výpravy přijali na noc v jednom nedalekém gruzínském venkovském domě. Pomáhal nám Soso, přítel české skupiny, která natočila v čele s naším kavkazologem z Karlovy univerzity prof. V. Černým dokument o krásách údolí řeky Kodori a o neštěstí běženců z Abcházie.
Opouštíme Kutaisi a míříme k Uplisciche, helenistickému kamennému skvostu a jednomu z nejstarších měst starověké Gruzie na prastaré transkavkazské cestě a poté dále do Urbnisi. Zde stojí nedaleko Gori světoznámá trojlodní bazilika z druhé poloviny 6. století se zvýšenou střední lodí a vnější galerií. Působí prostě a přísně, ještě nezdobena. Gruzínské baziliky jsou klenuté z tesaných kamenů. Tři klenuté lodě jsou odděleny pilíři. V Gruzii konkurovaly bazilikám centrální kopulové chrámy a vytlačovaly je.
Překvapilo nás Gori s velkou Stalinovou sochou na smutném náměstí ospalého městečka. Zdrželi jsme se jen krátce, ze zvědavosti a poté jsme pokračovali přímo do Tbilisi, starého a slavného Tiflisu. Město dýchalo krásným podzimem a Tbiliská univerzita právě zahajovala nový školní rok. Poděkovali jsme za vše, co pro nás udělal prorektor I. Astachišvili a vedení univerzity, setkali jsme se s vedoucím katedry dějin kultury Zakavkazska prof. G. Lordkipanidzem. Potkávali jsme krásné typy mladých lidí, ale i ty, kteří již jsou nesmírně unaveni tíhou života, sociální nejistotou a velkými ekonomickými problémy země. Pět a půl milionů Gruzínců svádí boj o
zítřek...
Zlákala nás největší středověká stavba a pohřební chrám gruzínských králů z 11. století Sveti Cchoveli, v němž na základech kamenné baziliky z 5. století vznikl palác patriarchy a katedrála. Nezapomenutelným dojmem působí jádro starého Tbilisi Mccheta s nejdokonalejší gruzínskou raněkřesťanskou centrální stavbou světové úrovně z konce 6. století. V gruzínském umění je interiér církevních staveb vyvážený a dobře prosvětlený, dýchá z něj život a promlouvá racionálním stavebním jazykem. Je to dědictví antiky. Již v 6. století je v Gruzii věnována velká pozornost vnější části stavby, plastické výzdobě. Evropa to zaznamenává až v 11. století.
Dojmů je tolik, že nestačíme vše ukládat v paměti, fotografujeme, natáčíme, nakupujeme pohlednice. Posloucháme čarokrásné písně Hamleta Gonašvili, které sdělují v ozvěnách kavkazských velehor věčnou píseň naděje a oslavy života.

 V. Čechová