19. 1. 2000 byla zahájena výstava plastik Vratislava Varmuži (působí
na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty OU) v Muzeu v Příboře.
Jak už naznačuje samotný název - Průřez - jedná se o výběr z rozsáhlého
souboru děl vytvořených autorem v 80. a 90. letech, tedy v období, kdy
Varmuža obrátil svoji pozornost k figuře po předchozí informelní etapě.
Nejedná se o celistvé postavy - základním motivem plastik, stále variovaným
a používaným v nejrůznějších kombinacích, je torzo lidské figury. Polopostavy
či jen hlavy jsou konfrontovány s dalšími fragmenty lidského těla - nohou
či rukou jako bezbranným gestem. Destrukce lidské postavy odkazuje na téma
bolesti, násilí, agrese, které je jednou z výrazných linií české tvorby
zejména normalizační éry. U Varmužových plastik je lidské tělo nejen rozřezáno,
ale torza jsou dále podrobována deformaci, jakoby tísněna neviditelným
tlakem okolí, který se někdy zhmotňuje do konstrukcí - jakýchsi "polic",
které nemilosrdně svírají busty stereotypně kladené vedle sebe.
Motem pozvánky na výstavu je jídelní příbor - můžeme si jej vyložit
jako slovní hříčku se jménem místa výstavy, ale také v něm lze vidět opět
odkaz na destrukci, na "porcování" lidské postavy rozpadající se pod tíhou
bolesti, času. Dvě z hlav jsou také zaklíněny do desky (jídelního?) stolu.
Na figuru však není veden útok pouze zvenčí - postavy jsou rozrušovány
i zevnitř - nadouvají se a praskají, cosi z jejich nitra se prodírá ven
- snad opět lidské utrpení, vyplývající tentokrát ze samé podstaty člověka.
Plastiky někdy nabývají až naturalistických detailů - rozevřené ženské
polopostavy s odhalenými vnitřnostmi.
Tváře expresívních výrazů, kterým však nemůžeme pohlédnout do očí,
protože se za zavřenými víčky uzavírají do sebe, jsou často zkřiveny výkřikem.
Toto gesto koresponduje s montážemi, které doplňují sochařskou část výstavy
a které Varmuža vytváří pomocí kopírovací techniky, - i zde se objevuje
stejný motiv křiku hrající roli jakéhosi autoportrétu - objektem xerokopií
je sám autor. Otevřená ústa těchto montáží, detaily tváře či rukou nám
opět nedovolují vnímat lidskou postavu jako celek. U barevných verzí je
pak realita xerokopií dále fragmentarizována vytažením zdánlivě nesouvisejících
částí barevnými liniemi. Amorfnost, rozklad jako by opět útočily na tvar.
Tyto ve srovnání s plastikami okrajově působící práce mohou být klíčem
k hlubšímu pochopení sochařského jádra výstavy - figury si lze přímo spojit
s autorem samým. Jak sám Vratislav Varmuža říká při pohledu do sálu : "
Všude jsem já, to jsem všechno já".
Klára Mezihoráková
katedra výtvarné výchovy PdF