Je až neuvěřitelné, že jsme to zvládli. Vyjeli jsme 1. září 1999
autobusem a měli před sebou 11 000 kilometrů cesty přes hory a doly do
bájné Kolchidy a k biblickému Araratu, tj. do Zakavkazska (Gruzie a Arménie).
Neodradilo nás ani velmi náročné vyřizování pozvání z tbiliské univerzity,
jejíž rektor nám vyšel velmi vstříc, ani cesta do Vídně pro víza. Touha
vidět a poznat byla silnější.
První zastávkou byl rumunský Brašov, jehož Černou katedrálu jsme si
se zájmem prohlédli v poklidné atmosféře podzimního rána všedního dne města,
v němž je stále znát, že ho vystavěli němečtí kolonisté, přicházející ve
12. století až od Mosely, kteří mu dodávali po staletí neopakovatelný ráz
západoevropského středověkého města. Karpaty zářily podzimní krásou. V
pohodě jsme projeli Bulharskem a vnímali krajinu, jíž procházela ruská
vojska k průsmyku Šipka v době rusko-tureckých válek v 19. století.
Rychlé a bezproblémové odbavení na turecké hranici otevřelo brány do
země, jejíž krásy a nesčíslné historicko-archeologické lokality lákají
zájemce o starověkou historii k dotekům s tisíciletými kulturami této největší
křižovatky dějin, známé jako starověká Malá Asie. Vyjeli jsme do neuvěřitelně
se měnícího a doslovně před očima se vylepšujícího města evropské části
Turecka - Edirne. Stála tam stále stejně velebná a skvostná cami
- perla islámské architektury, dílo osmdesátiletého architekta Sinana z
druhé poloviny 16. století. Má 999 oken, jimiž pronikají sluneční paprsky
v každém okamžiku jinak a odrážejí se o dokonale provedený interiér uschovaný
za hmotnou strukturou, nadřazující svět nad reálné formy a umožňující člověku
ponořit se do velkého světa nekonečného a nepřetržitého bytí. Neopakovatelná
krása islámské architektury spojuje ohromné území islámského světa v jednotu,
která překonává národnostní i rasové rozdíly. Stupeň odhmotnění je v Sinanově
mešitě úžasný. Čtyři minarety stojí přímo v nárožích, nikoliv v rozích
nádvoří, jsou velmi vysoké, což podtrhuje vertikální pohyb celé budovy
a zesiluje dojem neobyčejné lehkosti stavby. Obdivovali jsme vynalézavé
tektonické články výzdoby, krásné ukázky historického písma a jeho dekorativní
povahu jako projevy komplexního charakteru islámského umění, které vyrostlo
ze základu předislámských tradic a splývajících arabských, perských a tureckých
prvků.
Další zastávkou byla starověká Bursa (Prusa), dnes milionové
město na svazích krásných bithynijských hor. Velebí mu Zelená mešita -
další z řady vývojových etap islámských camií. Je to místo posledních dnů
života velikána starověku Hannibala.
Z Bursy odjíždíme na území starověké Frýgie k hrobu Midasovu. Sláva
oslích uší Midasových a frygické čapky se dochovala dodnes. Hrobku objevili
až v roce 1949 američtí archeologové v padesátimetrové mohyle. Starověcí
Frýgové představují dodnes značnou odbornou záhadu, víme však přesně, že
jejich kulturní odkaz byl ohromný. Byli to mistři ve výstavbě tunelů a
cest. Nevěděli jsme, co dříve fotografovat, vnímat a zaznamenávat. Jedeme
dále ve směru k Ankaře, kterou objíždíme, abychom se co nejdříve dostali
na dálnici podél Černého moře, které i tentokrát potvrdilo, jak je náladové
a doslovně zrádné a bouřlivé. Zářijové odpoledne se proměnilo v nepřestávající
bouři a přívaly deště. Tak nás uvítal velký černomořský turecký přístav
Trabzon (starověký Trapezunt). Měli jsme dost času přemýšlet o významu
staroiránského termínu nehostinný, který starověcí Řekové zřejmě špatně
přeložili. Nebyl to Pontus Euxinus, ale dva dny nepřestávající příšerný
slejvák... Gruzie již byla nadosah.
Gruzie
Vjíždíme do Gruzie, země starodávné kultury, velmi dobrosrdečných lidí,
krásné přírody a bohaté historie přes přístav Batumi. Tuto část černohorského
pobřeží důvěrně znali již starověcí Řekové v hlubokém dávnověku. Je to
ta bájná Kolchida, v níž hledali zlaté rouno kouzelného berana... Naším
zájmem je raněkřesťanská architektura Zakavkazska a poznání historicko-zeměpisných
zvláštností Imeretie, Kachetie, Tao-Klardžetie, Svanetie, Megrelie aj.
Velký kavkazský hřbet uzavírá Gruzii světu ze severu a staré obchodní cesty,
které spojovaly Zakavkazsko s celým Předním východem, potvrzovaly, že gruzínské
trhy vytvářely předpoklad ekonomické stability celé oblasti a jednotný
celokavkazský trh v podobě bezcelních zón by byl žádoucí i dnes. Severní
hranice s Dagestanem, východní s Azerbajdžanem, jižní s Tureckem a neklidná
zóna černomořského pobřeží svírá Gruzii do jakéhosi kotle, z něhož se tato
země jen velmi obtížně probojovává.
Po rozbitých cestách dojíždíme v noci do starobylého druhého největšího
města Gruzie Kutaisi a promoklí a vysílení hledáme nocleh. Až ráno jsme
pochopili, že bychom jej nikdy nenašli, a o to víc jsme byli vděčni hlavní
policejní správě, že se nás ujala a nechala nás přespat přímo ve své budově.
Gruzíni o nás vědí, i když vždy přesně nedovedou určit polohu naší země
a její hranice. Kutaisi se proslavilo od nepaměti velkým bohatstvím a v
11. století zde byl postaven chrám představující mezník v dějinách vývoje
gruzínské architektury a absolutní vrchol gruzínského stavitelského umění.
Jeho stavební plastické ztvárnění je vynikající. Je před rekonstrukcí,
avšak rozpoznali jsme členění fasád slepými oblouky a skulptované vlysy.
Obdivujeme rozmanitosti stavebních typů a dochovanou kontinuitu gruzínské
kultury. Nedaleko Kutaisi, v němž je na každém kroku znát nezaměstnanost
a ohromné životní tragédie běženců z oblasti hraničící s Abcházií, jsme
navštívili velkou perlu gruzínského středověkého stavitelství Gelati. Bylo
to velké vzdělanostní středisko, akademie ve stylu byzantské školy 12.
století. Chrám z let 1106-1125 v křížové dispozici, kolem trojlodního jádra
stavby se seskupují nižší předsíně a kaple. Zde vznikaly vynikající překlady,
astronomická a matematická díla. Všech 33 členů naší výpravy přijali na
noc v jednom nedalekém gruzínském venkovském domě. Pomáhal nám Soso, přítel
české skupiny, která natočila v čele s naším kavkazologem z Karlovy univerzity
prof. V. Černým dokument o krásách údolí řeky Kodori a o neštěstí běženců
z Abcházie.
Opouštíme Kutaisi a míříme k Uplisciche, helenistickému kamennému
skvostu a jednomu z nejstarších měst starověké Gruzie na prastaré transkavkazské
cestě a poté dále do Urbnisi. Zde stojí nedaleko Gori světoznámá
trojlodní bazilika z druhé poloviny 6. století se zvýšenou střední lodí
a vnější galerií. Působí prostě a přísně, ještě nezdobena. Gruzínské baziliky
jsou klenuté z tesaných kamenů. Tři klenuté lodě jsou odděleny pilíři.
V Gruzii konkurovaly bazilikám centrální kopulové chrámy a vytlačovaly
je.
Překvapilo nás Gori s velkou Stalinovou sochou na smutném náměstí ospalého
městečka. Zdrželi jsme se jen krátce, ze zvědavosti a poté jsme pokračovali
přímo do Tbilisi, starého a slavného Tiflisu. Město dýchalo krásným
podzimem a Tbiliská univerzita právě zahajovala nový školní rok. Poděkovali
jsme za vše, co pro nás udělal prorektor I. Astachišvili a vedení univerzity,
setkali jsme se s vedoucím katedry dějin kultury Zakavkazska prof. G. Lordkipanidzem.
Potkávali jsme krásné typy mladých lidí, ale i ty, kteří již jsou nesmírně
unaveni tíhou života, sociální nejistotou a velkými ekonomickými problémy
země. Pět a půl milionů Gruzínců svádí boj o
zítřek...
Zlákala nás největší středověká stavba a pohřební chrám gruzínských
králů z 11. století Sveti Cchoveli, v němž na základech kamenné
baziliky z 5. století vznikl palác patriarchy a katedrála. Nezapomenutelným
dojmem působí jádro starého Tbilisi Mccheta s nejdokonalejší gruzínskou
raněkřesťanskou centrální stavbou světové úrovně z konce 6. století. V
gruzínském umění je interiér církevních staveb vyvážený a dobře prosvětlený,
dýchá z něj život a promlouvá racionálním stavebním jazykem. Je to dědictví
antiky. Již v 6. století je v Gruzii věnována velká pozornost vnější části
stavby, plastické výzdobě. Evropa to zaznamenává až v 11. století.
Dojmů je tolik, že nestačíme vše ukládat v paměti, fotografujeme, natáčíme,
nakupujeme pohlednice. Posloucháme čarokrásné písně Hamleta Gonašvili,
které sdělují v ozvěnách kavkazských velehor věčnou píseň naděje a oslavy
života.
V. Čechová