Jak jsme již informovali v Listech č. 10/99, nastoupil dne 11. listopadu 1999 do funkce děkana Pedagogické fakulty doc. PhDr. Zbyněk Janáček. V nezkrácené podobě přinášíme projev, který přednesl na své slavnostní inauguraci.
Vaše Magnificence, pane rektore,
Spectabiles, Honorabiles,
akademická obci, vážení hosté, přátelé,
předstupuji před Vás s inaugurační řečí v naději, že ji vyslechnete
s velkorysou shovívavostí a že budete trpěliví i v místech spletitých;
tam, kde bude hrozit, že tok slov uvízne v meandru vazeb a vztahů, tam,
kde potřeba vyslovit se zapomíná bezděčně na vládu stylu, jak se to začasté
stává řečníkům nezkušeným, kdy emocionálně vypjatá chvíle, pohnutí a ostych
znesnadňují artikulaci, jádro výpovědi se ztrácí a řeč, jakkoliv mnohokrát
autorem čtená a s pečlivostí připravovaná, bortí se do zajíkavého chaosu
za kratochvilného pobavení publika.
- Jsem totiž profesí grafik. -
Nuže vzhůru do společného dobrodružství odvahy, neboť jak nazvat troufalost
právě grafika vstoupit v následnictví mužů o generaci a více starších,
mužů, jejichž rozhodnutí legitimizovalo důstojenství věku a práce vykonaná
v oboru. A byla jím hudba, totiž interpretační mistrovství pana profesora
Rudolfa Bernatíka, jehož dvě funkční období vytyčily základní půdorys vskutku
nové pedagogické fakulty, jež se stala oprávněně skutečnou alma mater navazujíc
na to, co bylo lze přijmout z fakulty původní, na životné a mající potenci
dalšího rozvoje.
Zde, prosím, hledejme počátek směřování k silným uměleckopedagogickým
katedrám, zde jsou velké dislokační pohyby fakulty, zde je skutečný fundament.
Mluvil jsem o hudbě jako erbovním znamení profesora Bernatíka.
A tak budiž zde vzpomenuta fyzika, neboť s touto odborností nastupoval
do funkce děkana profesor Karel Kapoun. Přitakávaje usilování svého předchůdce
obohatil je o vizi převést za těžké ekonomické situace fakultu z technologické
puberty. Tak, aby mohla vzdělávat studenty pro informační společnost nového
milénia.
Nemilosrdný osud jako už kolikrát zkřížil cestu i profesoru Kapounovi.
A všem - rodině, přátelům a kolegům z fakulty dal zastaviti se na podzimním
sluncem prozářeném hřbitově v Poličce a v němém úžasu a ohromení sklonit
se před majestátem smrti a uvědomit si, Bože, proč tak pozdě a právě zde,
mezi mrtvými, jak jsme malicherní, nesnášenliví, farizejští, jak si nevážíme
kolegů; jak nás stravuje egoismus a sebestřednost, pýcha a neúcta k životu,
arogance, profesní slepota. V neochotě domluvit se, nalézt řešení jsme
dosáhli vskutku pozoruhodného mistrovství. Smrt nás naplňuje odvěkou bázní,
strachem z nebytí - pravda ne všechny - ale zároveň je její přítomnost
v životě tím, co nás při doteku smrti nutí zastavit se, vnitřně se vyrovnat
se svým bytím a vzpamatovat se, bylo-li vědomě či nevědomě cestou života
zaměněno za pouhou existenci. Odchod profesora Kapouna byl náhlý a nečekaný.
Zůstalo opuštěné vědecké dílo a osiřelá fakulta.
11. 11. 1999, věřme, že těch pět jedniček a tři devítky nemají hlubší
symboliku, a vlastně jsou jen svého druhu kuriozitou, mne jeho Magnificence,
pan rektor, po zvolení Akademickým senátem Pedagogické fakulty Ostravské
univerzity ustavil do čela Pedagogické fakulty.
Po více než dva měsíce tedy ohmatávám to, čemu se říká provoz, fungování,
chod fakulty. Jakkoliv jsem jimi stravován, ubíjen, unavován šedivou denodenností,
neuzavírá se mi prostor překvapení, podivuhodných setkání i kolizí, neboť
má zkušenost ze zakládání a provozu katedry výtvarné tvorby v podmínkách
naší fakulty je směšnou zkušeností dvanáctiny, a i to je, obávám se, příliš
odvážné tvrzení.
A tak, jak je to lidské o tom nemluvit, možná právě proto jsou středobodem
mého uvažování pochybnost a s ní, jako věrný průvodce strach selhání a
dál, bez ambicí na odpověď, tázání se sebe sama na místo tady a zde, a
odtud pak obecnější úvahy o tom, kdo je děkan fakulty, čím je pro fakultu?
Ovšem bez toho, že klíčem k odpovědi je Statut a vše je psáno.
Je to troufalost chtít znát odpověď bez tříleté zkušenosti anebo vysoká
míra pragmatického postoje vyřešit si na počátku toto dilema. Jsem na svém
místě jen úradkem něčeho vyššího, či řízením okolností; lze vysledovat
zákonitosti, či vše je v rukou vrtkavé náhody? Co mohu a hlavně co zmohu?
Lze v tříleté střídě klást si vyšší, náročné cíle; je smyslem znovu a znovu
pojmenovávat pojmenované, když řešení (a výsledek) jsou tak neuchopitelné,
neměřitelné. A co je cestou ke kvalitní fakultě - změna věkového průměru,
kvalifikační struktura, úspěšná akreditace... evaluace... nevím.
A tedy znovu: kdo je děkanem?
Zkusme to tedy jinak.
Mám niterný vztah k holandskému malířství 16.-17. století, neboť vše,
co zobrazuje, je skrze žánr nekonečným sledem významů, jinotajů, odkazů
- zdánlivě banální scéna je určena zraku nemnohých, totiž těch, kteří umí
číst v obraze.
Dovolte připomenout jeden z mých nejmilejších obrazů, který mne provází
od doby studií. Je jím Podobenství o slepcích; dílo Pietra Bruegla nalézající
se v Galleria Nazionale v Neapoli. Východiskem obrazu je známá parabola
z XV. kapitoly evangelia sv. Matouše: "Povede-liť pak slepý slepého,
oba v jámu upadnou."
Max Dvořák říká: "Nové je právě to, že byla bezvýznamná událost
s bezvýznamnými hrdiny posunuta do středu světového názoru. Co se zdá náhodou,
ojedinělou, časově i místně omezenou, dějově bezvýznamnou příhodou, ztělesňuje
osud, jemuž nemůže nikdo uniknout a jemuž je veškeré lidstvo stejně podrobeno."
Obraz je příběhem převráceného světa, dokladem pošetilosti a bláznivosti,
také symbolem omylu a vnitřní zaslepenosti, obecné slepoty světa a lidského
osudu. A je na nás, byť neznalých emblematiky, zda v průvodu slepců poznáme
sebe sama, svou pravou podstatu.
Slepota byla v 16. století chápána v malířství i literatuře jako symbol
zaslepené mysli, jako obraz lidské pomýlenosti. Prostý příběh Brueglův
má smysl velkého podobenství o lidech a lidském životě.
A po této uměnovědné peripetii tedy znovu k palčivému, mučivému tázání
se po smyslu institutu děkana. A jak bolestné je kladení si otázky o důstojenství
úřadu, když odpovědi jsou na hony vzdálené slastnému vysvobození z nejistoty.
Co je totiž nakonec nezpochybnitelné, je akt volby senátem a jmenování.
Neboť je děkan hospodář fakulty? - Nikoliv, rok co rok je v roli čekajícího
na příděl peněžních prostředků, když jejich množství dostačuje sotva pokrýt
provoz.
Neboť je manažerem? - Nikoliv, každé rozhodnutí ve smyslu rozvoje je
ošetřeno vedením univerzity, svázáno řadou předpisů.
Je odborníkem? A může rozumět hudbě, matematice, českému jazyku, výtvarnému
umění, hře na nástroj etc. Nikoliv!
Čím je dána tedy jeho legitimita? Volbou?! Vše ostatní je iluze, skutečnost
je o údržbě, a je-li tomu tak, co zbývá...
A přece: je tu klenba a klenák, jakkoliv se může zdát po předchozím
ve skepsi ústící tento příměr rouhavým a neskromným; tak tedy zpátky k
tektonice pozdní gotiky a klenáku, který s manýristickou zdobností nesvíral
žebroví a vysmíval se zákonům statiky. Možná i o tom je celá věc.
A tak mi dovolte závěrem ještě jednou vrátit se k milovanému Brueglovi,
k jednomu z posledních obrazů nalézajícím se v Umělecko-historickém muzeu
ve Vídni pod názvem Mořská bouře.
Je podobenstvím o lidském životě zmítaném vnitřními žádostmi, je výtvarným
zpodobením dobového textu:
"Náš život je jako moře naplněné vlnami neklidu a nebezpečí, proti
nimž je nutno se ozbrojit moudrostí a ctností."
Nesmírně bych si přál, aby můj nástupce za tři roky mohl bez devótnosti
a povinné úcty k těm, kteří odcházejí, říci, že ona léta se nám podařilo
společně překonat všechna protivenství, neklid a úskalí neblahých časů,
a že se odstupující děkan pokusil rozhodovat velmi blízce tomu, co lze
s nadsázkou, ovšem nikterak velikou, nazvat moudrostí. A vždy, s malými
výjimkami, jež lze velkoryse prominout, respektoval hodnoty slušnosti a
tolerance.
Je-li to mnoho, nevím, že to není málo, naopak vím zcela jistě, a že
bude těžké tomu dostát, o tom jsem už dnes přesvědčen.
Vaše Magnificence, pane rektore,
Spectabiles, Honorabiles,
akademická obci, vážení hosté a přátelé, děkuji za pozornost.
Spolu s děkanem do proděkanských funkcí nastoupili:
doc. PhDr. Jan Mazurek, CSc., proděkan pro vědu, výzkum a umění,
PaedDr. Petr Franiok, Dr., proděkan pro studium a sociální záležitosti,
doc. Mgr. René Adámek, proděkan pro zahraniční styky.