I holoubci dokáží mluvit

Podívejme se do zrcadla. Co vidíme? Ano, stojí před námi člověk. Jedinec, který se od těch druhých liší samozřejmě vnějškově, ale nezapomeňme na nitro. Zkrátka je jiný celou svou bytostí. Je individuem. Má především svůj názor na krásno a mně nepřísluší považovat jeho estetický postoj k věcem kolem nás za špatný v porovnání s mým. On pouze využívá práva individuálního pohledu, svobodného rozhodnutí v otázce svého pojetí krásna. V dnešním světě, v době přelomu století, se objevila řada děl. Mnohá nás příjemně překvapila, oslovila. Poslechem jsme se pozitivně naladili a tóny hudby (či jiného umění) citlivě pohladily naši hudební duši. Jiná díla v nás vyvolala averzi vůči hudbě 20. stol. Zvuk dolehl k uším ovšem bez podstaty, která by nitro pohladila, rozehřála. Něco se v člověku najednou vzňalo a rozbouřená vlna zalila čekající naději. Děs, hrůza, v lepším případě prázdno, nicota. A co způsobuje pozitivní či negativní výsledek lidského pocitu z prožitého momentu? Může za to den, prostředí, počasí, soused, nálada, pocit...?
Co pak tedy bylo příčinou rozhodnutí llangollenské poroty o vysokém ohodnocení skladby Zdeňka Lukáše Holoubci, kterou, i když jen zčásti, interpretovaly na mezinárodní soutěži ve waleském Llangollenu v kategorii ženských sborů ženské hlasy Vysokoškolského pěveckého sboru Ostravské univerzity?
Na dobré interpretaci je důležité zachovat veškeré značení, důsledně a precizně provést autorův zápis. On jako člověk vnímá a cítí. Notou zaznamenává svá prožívání. Hudebně ztvárněnou myšlenkou chce otevřít nitro našim zrakům a podělit se s cizími o kus svého já. Je proto nutné se plně soustředit a interpretovat jeho, nikoli sebe. Chceme snad pochopit!
Zdeněk Lukáš je skladatelem sice soudobým, ale vycházejícím z prvků dávno minulých, leč osvědčených. Miluje folklor. Právě on je mu velkou inspirací. V dívčím sboru Holoubci skládá na text lidové poezie. Holoubci, kompozice, která i neznalce přesného názvu již po prvních taktech prostorově přenese do houfu vrkajících opeřenců. Síla zvuku a jednotónový artikulovaný, bohatě rytmizovaný text plně přesvědčí o Lukášově dokonalé schopnosti hudebně vyjádřit myšlenou skutečnost.
Jak jednoduché (jeden tón, šestnáctinové noty občas zaměněné za osminky v závislosti na textu, vhodné efektivní důrazy), ale přijít na to! Tok zvuku náhle naruší nečekané dívčí zvolání, tentokrát již melodicky podložené, oživené o sopránovou ozvěnu "z hor". Jak plastické, nenásilné! V krajině nyní dívky rozmlouvají a nenechají se rušit zdánlivě pravidelným vrkáním. Náhlým údivem a výkřikem vítají dva, kteří míří ke zbývajícím. Klid okamžiku holubího vrkání je narušen sólovým hlasem oznamujícím let holubičky. Letí z újezdského kostelíčka. Vyletěl i holoubek ze zlata. Že by také od kostelíčka? Domnívám se, že ano. Závěrečnými takty totiž hrdě následuje svou holubí krásku.
Báječně zamilovaný děj stupňuje ještě krásnější hudební zprostředkování.
Dílo je výsledkem tvůrčího záměru, svědectvím talentu. Zdeněk Lukáš nám výpověď lidového textu zpřístupnil zcela osobitou hudební poetikou, dnešnímu posluchači, myslím si, pochopitelnou.
Přeji i vám na vlastní uši zažít nádherný pocit zvuku tónů Lukášovy hudební řeči, který měla llangollenská porota i kaž- dý zpívající, a to nejen v díle dívčího sboru Holoubci.

 Ester Jurková
 studentka 4. ročníku PdF OU