Španělsko jako takové jistě netřeba blíže představovat. Nejeden z nás tuto zemi již navštívil a většinou se zde věnoval opékání vlastního těla na některé z bezpočtu písčitých pláží.
Občas se možná také stalo, že nějaký ten turista postřehl i rozdíl mezi češtinou - naší to krásnou řečí - a španělštinou - jazykem to provoněným mořským vánkem a nezaměnitelným "eau de perfum" nešťastných obětí šťastných rybářů: rybiček a rybek, krevet a krabů, škeblí a chobotnic... Když je nám, turistům, pak předloží v restauraci, pramálo nás zajímá jejich "neštěstí".
Ale pojďme od požitků těla také ke krmi duševní. Kolik toho doopravdy víme o španělské kultuře, mentalitě, literatuře, umění...? Málokterý turistický "špekáček" má v takovém vedru chuť na něco jiného než na dobře vychlazený rezavý mok...
A tak se to muselo stát. Co? No přece když nepřijde Mohamed k hoře, jde hora k Mohamedovi. Španělská kultura v Ostravě... Transport celé té "hory" spočíval na bedrech Manuela Muňoze de Santos, lektora španělštiny na Filozofické fakultě OU. Protože by však jedna bedra takové tíze brzy podlehla a z Manuela by se mohl stát pěkný exemplář do muzea, zapojil se do akce i Manuelův kamarád Daniel Saiz Lorca. V té pomyslné hoře měla své místo španělská architektonická rozmáchlost i řád i půvab, malířství grecovsky zlidštělé svatosti, velázquezovsky karikované vznešenosti i goyovsky horečné obžaloby a v neposlední řadě literatura zlatě zářící a zvonící po celá staletí do všech dílů světa.
O toto bohatství se s námi Manuel Muňoz rád dělil a ve své štědrosti se o ně chtěl podělit se všemi učiteli a studenty OU, ba i s ostravskou veřejností. Zrodil se nápad uspořádat v májových dnech Dny španělské kultury.
Začalo to ochutnávkou španělské kuchyně v salónku Pedagogické fakulty OU, jímž pluly vůně lahodné i dráždivé. Chuťové pohárky každého gurmána si přišly na své. Následovala série odborných přednášek připravených pracovníky katedry romanistiky FF OU a Španělského velvyslanectví i Manuelovými kolegy, lektory španělštiny z několika českých univerzit. V minikino-kavárně se promítaly i ukázky ze španělské filmové tvorby. Jakýsi nevyzpytatelný přehmat někde na velvyslanectví však bohužel způsobil, že dvě ze tří projekcí se prezentovaly bez českých titulků, což zaskočilo ty, kteří španělštinu neovládají. Takříkajíc zlatým hřebem programu Dnů španělské kultury bylo divadelní představení Tři cylindry autora Miguela Mihury (1905-1977), nastudované ve španělském originále Tres sombreros de copa. Hra chronologicky spadá do roku 1932, obrovský úspěch však sklidila až o 20 let později, kdy ji uvedlo Španělské univerzitní divadlo.
Manuel si pro obsazení rolí předepsaných autorem vybral ze studentů španělštiny bakalářského i magisterského zaměření 16 ochotníků (chuť zahrát si měli ovšem všichni naši kolegové). Sám Manuel vzal na sebe úkol nejobtížnější: nejen hlavní úlohu Dionisia, ale i režii, včetně návrhu scény, hudby a rekvizit. Aby všichni diváci opravdu porozuměli španělskému textu hry, připravil Manuel velice podrobný obsah, který jsme my, studenti, rádi přeložili do češtiny, přepsali a rozmnožili, takže celý sál pak mohl pohodlně sledovat průběh děje. Hru jsme pod Manuelovým vedením a velením nacvičovali a zkoušeli po dva měsíce téměř denně, krátce po vyučování na katedře romanistiky FF OU. Hrou jsme byli nadšeni, protože je prodchnuta humorem, intelektuální komikou, která jako by ohlašovala zrod absurdního divadla ve Španělsku.
Ve Třech cylindrech jde o vyprávění o mladém Dionisiovi, který míní strávit poslední mládeneckou noc v malém hotýlku, kam si ve své rozkolísanosti přinese tři cylindry, zkouší si je tam před zrcadlem, ale se žádným z nich není opravdu spokojený. Té noci se dozví, co že to je ten cit, kterému se říká "láska". Myslel si, že to ví. Oženit se s bohatou nevěstou a tak žít spokojeně do smrti, ovšem až jeho budoucí žena vyšije dostatečné množství ozdobných deček a až on se stane vzorným otcem. Ale poznává Paulu, mladou tanečnici z muzikálového komparsu. Celou hrou se vine nejen lehká ironie a milý humor, který citlivě ukazuje i ty nepříliš kladné stránky lidské povahy, ale i něhu a cit, nevinnost, bezradnost a dojemnou dětinskost člověka.
Když dozněla poslední slova závěrečné scény, celý sál zabouřil potleskem, který nebral konce. Znamenalo to velký úspěch. Úspěch nás, studentů-ochotníků, ale především Manuelův, protože on byl nejen představitelem hlavní role, nýbrž i režisérem. Nechce se ani věřit, že jako herec i jako režisér se představil vůbec poprvé v životě. Že by fluidum velkých tradic španělského divadelnictví?
A když už mluvíme o našem lektorovi španělštiny tak obdivně, představme si stručně jeho běh života.
Manuel Muňoz de Santos se narodil roku 1972 v Madridu. Poté co zvládl základní vzdělávání v letech 1976 - 1986, studoval na střední škole humanitní vědy. Když se mu podařilo překonat i maturitu, nestálo mu v cestě nic, co by ho odehnalo od univerzitních bran. Vrhl se na španělskou filologii (1990 - 1995), k tomu si přidal klasickou filologii se zaměřením na latinu a klasickou řečtinu (1992 - 1997), a aby se snad nenudil, udělal si pedagogické minimum. To všechno na univerzitě v Madridu (Universidad Complutense de Madrid).
I když z České republiky odchází, nezapomeňme jeho jméno a životní data, protože si myslím, že o něm v budoucnu ještě uslyšíme. Ostatně do Ostravy by se prý rád vrátil. Ne nadarmo tedy zůstaly na katedře romanistiky nejdůležitější rekvizity naší hry: tři cylindry...
Hana Surovcová
studentka II. ročníku FF OU