Básník nejen ruský

(Ke 200. výročí narození A. S. Puškina)

 
 "Autor Oněgina je básník až anticky jednotný... Horoucnost,s jakou si žádá svobody pro sebe i jiné, toť křídla jeho nesmrtelnosti."
F. Halas

To, co bylo kdysi, vnímáme z dnešního pohledu. Navždy jsme ztratili možnost vidět Puškinův portrét očima jeho současníků i číst jeho verše s jejich mentalitou. Přesto zůstává konstantou díla to, co zasahuje povědomí o Puškinovi: je to básník, ruský a evropský.

Alexandr Sergejevič Puškin (narozený deset let po pádu Bastily, 6. června 1799, v  tomtéž roce jako H. Balzac nebo náš F. L. Čelakovský) byl ve vývoji poznamenán historickými mezníky: francouzská revoluce 1789, vítězství Vlastenecké války nad Napoleonem 1812, boření absolutních monarchií. V této epoše se rodí básník harmonie, radosti a lásky. V dětství mezi svazky otcovy šlechtické knihovny, v literárních salonech, ve sporech o jazyk a styl, v návaznostech na vyspělou francouzskou kulturu a antické tradice. Puškin založil všechny literární žánry, byl univerzální v touze po všelidskosti a svobodě ducha. Lidsky trpěl vyhnanstvími, kterými ho obdařil car, ale zrál svým osudem jako tvůrce. Rozvíjet charaktery se učil Puškin u Shakespeara, ve studiu vášní, jako je závist a ješitnost, u Moliéra. Jeho renesanční duch nebyl v Evropě sám: Polsko mělo Mickiewicze, Německo Goetha, Anglie Byrona.

Česká puškiniana začíná si všímat básníka záhy, ovšem i když už současník Puškinův, sekretář Musea Království českého Václav Hanka, označil básníka "první hvězdou na obloze slovanského básnictví se třpytící", literární život ovlivnil u nás až v polovině 19. století díky V. Č. Bendlovi, který pro B. Němcovou přeložil Pohádku o rybáři a rybce. České generaci tzv. májovců učaroval Evžen Oněgin. Praha pak iniciovala světový věhlas nejen Mozartova Dona Giovanniho, ale i opery na Puškinův námět - Evžena Oněgina. Autor dirigoval v ND premiéru (1888) a pozval do Moskvy a Petrohradu svého přítele Antonína Dvořáka. Pro F. X. Šaldu byl již Puškin "básník-umělec nejiný ve svém jádře než Goethe nebo Shakespeare", pro K. Čapka "sladký a dojatý, melodický a opojný hlas poezie: to je Puškin. Bez Puškina by veliké ruské literatuře chybělo něco jako nekonečný prostor, chybělo by jí tajemné kouzlo, lyrický kontrapunkt, hudební souznění, harmonický smír... Celá Rus je ve svém realismu, celá ruská duše je v Puškinovi, ale to dvoje dohromady se doplňuje v literaturu, řekl bych kosmickou." Rusko a Evropa (poprvé 1919, 1921), nejobsáhlejší Masarykův spis literární, prokazuje, že klíčem k ruské otázce je ruská literatura. Ve třetí části Titanismus a humanismus autor vidí Puškina a Oněgina ve vztahu k západní literatuře: o Evženu Oněginovi přemýšlel Puškin celý život jako Goethe o Faustovi, stojí však blíže Byronovi: "Puškin je básníkem ruského slunce, ruského léta... Puškin je klasikem, Hellénem, básníkem lásky..."

Poválečná puškiniana obsahuje výbory obvykle nazvané Puškinovými verši: Vyšel jsem dřív než hvězda ranní, V bouři zrál můj hlas aj. Poslední výbory Talismany a Ve znamení múz uspořádal Puškinův znamenitý interpretátor M. Jehlička, univerzálně představili Puškina J. Honzík a R. Parolek, M. Drozda. V. Svatoň analyzuje Puškinův vztah ke kultuře titanismu, kořeny vidí v italské renesanci. Typické jsou puškinské motivy setkání i návratu, cesty, ciziny i domova, venkova i města, protikladnost individualismu až titanismu i pokory před řádem světa a heroismu tzv. malého člověka. Puškin je pro nás životní opravdovost, okouzlení přírodou, rozlet ducha,  výzva k přátelství, lásce a volnosti. Osmiveršový šedévr "Ja vas ljubil" inspiruje dodnes tak jako hudba na Puškinovy verše. Puškinova jubilea pak nejsou důvodem k prázdnému oslavnictví, ale zamyšlením nad kořeny minulosti a cestou z  přítomného k  budoucímu. Nelze objevovat nový svět, není-li pamatován minulý: názor, že dnešek je výslednicí minulosti a historie klíčem k současnosti, zazněl v  historické tragédii Boris Godunov. Okouzlení Puškinem chápal ovšem jeho současník V. G. Bělinskij jako "čtenářské okouzlení... první a nezbytný moment v procesu poznávání básníka". V masmediální podobě konce našeho tisíciletí určují recepci Puškina nejen překlady, dramaturgie, operní režie a škola, ale rozhlasová, filmová a televizní interpretace, kdy se čtenář stává spíše divákem a posluchačem. Puškinovo slovo tak vnímáme v masmediálním boomu informací většinou jako echo, zprostředkované především díky přetrvávajícímu kouzlu hudby P. I. Čajkovského.

Katedra rusistiky (od 1. 5. 1999 oddělení rusistiky katedry slavistiky FF) připravila svou Puškinianu 1999 v lednu a zamířila ji až do prosince. Jsou v ní přednášky hostů České asociace rusistů a Literárněvědné společnosti, poboček při FF OU (prof. dr. D. Kšicová, DrSc., z Brna, prof. I. Ohnheiser z University Innsbruck, dr. V. Novotný z Prahy), přednášky a stať na mezinárodní konferenci FF MU (K. Lepilová: Puškin v evropském kontextu, Básník nejen ruský, Puškin a hudba, Puškinovy pohádky aj.), výstava knih, videotéka a přehlídka hudby. Tradičně úspěšná je pobočka ČAR v přehlídce poezie a hudby Ars poetika - Puškinův památník v Praze, a to díky práci žáků a učitelů ZŠ a SŠ (Mgr. K. Eibenová a Mgr. M. Vilišová). Spolupráce s Českou asociací rusistů, pobočkou FF OU a Literárněvědnou společností směřuje k výhledům, jimiž se ostravská rusistika v rámci katedry slavistiky připojuje Kalendáriem k celorepublikové Puškinianě, které oddělení rusistiky prospělo i propagací skic a meditací Na výspě Evropy (I. Pospíšil, FF MU Brno).

Ano, výročí nejsou důvodem k formální dekoraci. Puškinův evropský a světový význam iniciuje v kulturním světě úvahy o smyslu života, o údělu člověka v akcelerovaném tempu života stále myslet, cítit a vnášet do chaosu světa řád. Puškin, symbol nejen ruský, nepotřebuje oslavný patos...

Květuše Lepilová