Týden putování studentů dějin umění a jejich pedagogů směřoval přes Třebíč, Jindřichův Hradec a Třeboň do Pošumaví.
Především středověké umění tvořilo jeho náplň, přičemž podstatou bylo nejen vidět, popsat, určit a zařadit, ale na základě těchto činností pochopit, ikonologicky interpretovat s vědomím souvislostí. Navštívili jsme líbezné malé kostelíky na Šumavě, které se zdvihly z nedávné oprýskanosti a ošumělosti na pokraji zkázy do bílé krásy. Stalo se tak někdy díky účasti sponzorských příspěvků z Německa, ale rovněž obětavosti občanů, kteří pracovali na díle obnovy bez nároků na odměnu. Došlo tu někdy k obdivuhodné proměně: člověk, který se sem přistěhoval teprve poté, co odešla pohraniční soldateska a oblast přestala být zakázaným pásmem, tím, že se obětavě účastnil oprav kostela, který se před jeho zraky znovu zrodil z pokraje zkázy, pocítil vlastní kořeny, jimiž počal srůstat s místem a obcí. Jak to říkával Werich: "Každej člověk, má-li bejt člověk, musí bejt vodněkud." Na těchto odlehlých místech, kam turista zavítá jen velice zřídka, jsme spatřili skvělé fresky z první poloviny 14. století (Mouřenec, Janovice, Albrechtec, Albrechtice apod.), které se tu uchovaly hlavně díky tomu, že v tak malých obcích nebyly prostředky na honosnou barokizaci.
Slyšeli jsme tu i onde od lidí o tom, jak oficíři, velící dělostřeleckým a tankistickým cvičením ve vylidněných pohraničních oblastech, udávali s potěšením kóty cíle ostré střelby tam, kde stávaly osamělé kostelíky. Nejméně pět jich prý takto bylo srovnáno se zemí. Co na tom, myslívali si omezenci, vždyť to jsou stejně památky "třídně nepřátelské".
Byli jsme v premonstrátském klášteře v Milevsku. Donedávna tu hospodařilo JZD a zchátralým nádvořím se vozil hnůj, v budovách byla všeliká skladiště a chlévy, v nádherné románské bazilice bylo bůhvíco a podle toho vypadala. Vše jakoby odsouzeno ke zkáze. Za čas po listopadu 89 se vrátili tři premonstráti, kterým se podařilo vrátit chrámu jeho plnohodnotnou krásu. Klášter se snad časem dočká taky. To jiný, tzv. Státní klášter Kladruby, skýtal odlišný obraz. Chrám, projektovaný Janem Santinim Aichlem ve stylu barokní gotiky, patří ke světovým unikátům. Uvnitř je prasklá klenba. Budovy klášterního areálu působí, jako by je někdo systematicky "vybydlel", jak to známe odjinud. Pravda, na opravách tohoto chrámu a Státního kláštera (jaká absurdita pojmu, když známe třeba ženský či mužský klášter - že by sem byl poslán ke zbožnosti stát?) začala pracovat jakási firma. Když jsme přijeli, bylo po desáté hodině. Jeden dělník čistil kámen fasády tryskací metodou. Tři seděli na nádvoří u piva ve chvíli našeho příjezdu a nehybně tam vytrvali ještě za dvě hodiny, když jsme odjížděli. Další čtyři seděli na zídce za chrámem a chutě se opalovali. Zvyky řemeslného lidu v hodinové mzdě, jemuž končívala šichta o desáté svačinkou, se asi tak hned nevykoření. Ve strakonické komendě maltézských rytířů (Řádu svatého Jana Jeruzalémského) zaujala orientace dvou mandalických oken v kapitulní síni, jejichž lokalizace i číselná a tvarová symbolika profilace ostění poukazuje na poněkud tajemné vztahy tohoto řádu k solárnímu kultu Mithry, který si rytíři přivezli z křížových výprav. V Klatovech zase šokovalo, že byla za totality zbořena celá jedna strana historické uličky spojující dominikánský chrám a gotický kostel, kde ohnivě kázal kněz Čapek, autor chorálu Ktož jsú Boží bojovníci, jen proto, aby tu byla postavena ohyzdná haluzna okresního výboru KSČ. Vyjeli jsme i na západ do Mnichova do Staré pinakotéky. V Regensburgu byly nádherné chrámy všechny otevřeny a přístupné, českých vykrádačů nikde. Trochu jsme se museli zastydět. Viděli jsme mnohé, dobré i zlé. Vidět však nestačí bez reflexe. Je to jako s dobrými knihami, o nichž řekl Lichtenberg, že chytří jsou pak chytřejší, hloupí hloupější a se zbytkem to neudělá vůbec nic.
- PH -