NAŠI NA RADNICI

aneb VÝSTAVA PEDAGOGŮ KATEDRY VÝTVARNÉ VÝCHOVY V NOVÉ RADNICI V OSTRAVĚ
 
 

Měl jsem možnost v posledních letech vícekrát zahajovat výstavy svých kolegů, tedy pedagogů katedry výtvarné výchovy z Ostravské univerzity, nejenom ve výstavní síni přímo v budově Pedagogické fakulty (v Galerii Student), ale také například v sesterských institucích: v Hradci Králové, v Plzni, ba i v polském Institutu sztuki v Cieszynie, který náleží ke katovické Slezské univerzitě. O to víc mě potěšilo, že nynější výstavní akci mohu zahájit přímo v srdci Ostravy, v monumentálním a působivém prostoru Nové radnice. K zahájení došlo až týden po instalaci, 20. května t.r.

Postavení výtvarných umělců, kteří zároveň vyučují na vysoké škole právě v tom oboru, kde tvoří a kde usilují o tvaroslovné vyslovení čehosi nevyslovitelného, o zviditelnění něčeho neviditelného, je zvláštní. Z jednoho hlediska je výhodné, když učitel může poskytnout svým žákům příklad, neboť - jak praví už antické přísloví: příklady táhnou. Působí tedy hlouběji a intenzivněji než pouhá slova sebelépe míněné dobré rady. Z druhého hlediska nemůžeme však popřít, že dobrá učitelská aktivita vyžaduje velkou spoustu času nejenom na to, aby se řádně uskutečnila v předepsaných hodinách, ale také, ba více na přípravu k tomu. Co potom zbývá asistentu či docentovi na vlastní, neodmyslitelnou a zcela nezbytnou uměleckou tvorbu? Snad jenom dny zákonného volna, víkendy, svátky a čas dovolené. Jinými slovy řečeno, ocitá se bezmála v roli takzvaného nedělního malíře. A tu musím doznat, že proto mi doslova imponuje zaujetí mých kolegů pro jejich vlastní tvorbu, pro onu oblast vnitřní svobody, kde nejsou vázáni žádnými předpisy, pevně stanovenou metodikou a jinými osvědčenými pokyny jako ve školství. Imponují mi také ony výsledky jejich tvůrčího úsilí, s nimiž předstupují prakticky každoročně ke společné prezentaci i k vzájemné konfrontaci.

Ve členitém prostoru radničního vestibulu se představuje tentokrát devět z jedenácti mých tvořících kolegů. Dva z nich, Ivo Chovanec vzadu, ve zvýšené části, a Vratislav Varmuža v popředí, se připomínají každý dvěma keramickými plastikami. Až potud mají vlastně podobnou pracovní základnu, avšak jak dalece se liší svým projevem! Chovanec přichází tentokrát s reminiscencemi na dva světové umělce a zvláště jeho Dárek pro pana Christa je působivý svou preciozitou i vtipnou transpozicí myšlenky christovské embaláže. Varmuža zůstal věren svým novofigurativním záměrům s expresivním vyzněním, které vyplývají z existenciálního prožitku našeho polozhrouceného světa, jak ukazují jeho rozměrnější keramické plastiky s kovově zbarvenými temnými glazurami.

Z malířů se nejnápadněji uplatňuje, hned při vstupu do výstavního prostoru, Karel Lepík, který tam instaloval celkem čtyři obrazy, jejichž označení, jako Vejce, Pnutí, Magický znak, Průnik, navozuje představu poněkud odlišného, sémanticky komplikovaného světa znaků, symbolů a masek. Lepíkovy obrazy, pojaté velmi monumentálně, mají tři až čtyři významové vrstvy, navozené metodou citace, a dovolávají se u diváka spíše přístupu kontemplativního než smyslově názorného.

Úspěšně se na výstavě reprezentují také ženy - malířky, i když každá z nich odlišně. Michaela Terčová se představuje čtyřmi melodicky laděnými barevnými kompozicemi, které realizovala s využitím všech možností zdánlivě omezené batikové techniky. Ty větší nazvala Voda a vzduch, Světlo a tma, menší, disponované vodorovně - Akvárium I. a Akvárium II. Všechny patrně svou kultivovaností připomenou nefigurativní tendence pozdní Pařížské školy.

Ivana Kubová dodala k instalaci také jen čtyři své, lyricky cítěné barevné obrazy, vytvářené kombinovanými technikami, zčásti grafického, zčásti malířského charakteru. Dvě její práce jsou z cyklu Krajina, dvě z cyklu ironicky nazvaného Útěrky.

Novým způsobem se konfrontuje s ostatními Dáša Lasotová, která přináší do "nonetového" vyznění celku poněkud jiný tón - v cyklech Obracení listu a Věci spatřené doznává působivost poněkud hravých metod konceptualismu, a to s průzračnou ženskou emocionalitou.

Tradičněji, z hlediska jejich dosavadního uměleckého vývoje, se tam, "na domácí půdě", představuje Ostravan Ivan Titor, jehož postsurrealistické malby - Labyrint a Nejlepší smrt vašeho života, náleží k těm menším formátům z jeho dílny a pocházejí z posledních let. Podobně, z technických nebo přímo z instalačních důvodů, byl nucen představit se menšími obrazy také malíř Aleš Rabenseifner. Nicméně pozorný divák zahlédne v těchto svěžích pracích, s názvy Dialog a Zátiší, zřetelný náznak novofigurativní výrazovosti.

V tomto letmém výčtu zúčastněných kolegů a jejich prací nemohu samozřejmě opomenout ani nejmladšího, malíře Milana Cieslara. Vystavuje v zadní části síně dva obrazy, jejichž názvy Obzor a Mlhovina jakoby zastíraly lyrickoabstraktní zasnění nad jarní přírodou, které se mi zdá vyznívat z Cieslarova barevného trojzvuku modré-žluté-zelené.

Výstavy se kvůli momentálnímu onemocnění nemohl bohužel zúčastnit další náš kolega - Ondřej Vorel. I tak představuje zmíněná kolekce prací pedagogů katedry výtvarné výchovy dostatečně reprezentativní a - kupodivu - i poměrně harmonický celek. Každopádně je dobré a bezpochyby i užitečné, aby Ostravská univerzita vedle své starší a průbojnější příbuzné, VŠB-Technické univerzity, takto i jinými důstojnými způsoby ve svém působišti, tedy přímo ve městě Ostravě, na sebe upozorňovala.

 
PhDr. Antonín Grůza