Tak si tedy myslím. Jenže, kdo to je, kdo to právě myslí? Kdo jsem já? Co to znamená myslet? Na tyto otázky se různě odpovídalo a jistě stále může odpovídat. Cogito, ergo sum je kupříkladu známá výpověď Descartova, řecký filosof Parmenidés "podobně" soudil, že myslit a být je totéž, že zkrátka, jak tento výrok překládá Martin Heidegger, s porozuměním nahlížet je totéž jako být.
Tak si myslím, že moje já je vždy závislé na nějakém "mně". Proto si někdy zkouším představovat, že já nejsem já, ale jiné já, projektuji se do druhých myslí. Co by tedy bylo mým já, kdybych byl chytrým já, co bych byl, kdybych byl hloupým já, jak bych rozuměl bytí, pokud bych byl věřící, kdybych byl ateista? Na "jaký způsob" bych byl, pokud bych byl Němcem? Jak bych rozuměl světu a sám sobě jako Srb, albánská žena v Kosovu či Američan? Žid v době před Kristem? Žid v době druhé světové války? Myslím si, co bych si tak asi myslel jako dítě zabíjející střelami ze samopalu své spolužáky, co bych si myslel jako papež o pilulkách zabraňujících početí?
Myslím si, že nevím tak docela, co
s tím, jen se děsím všech příliš jasných odpovědí, příliš "vybílených"
myslí, které nechtějí s trpělivostí soudit případ od případu a nutí sobě
i světu snadná a rychlá, věčně pravá či "krevněmstivá" předporozumění.
Dr. Oldřich Kramoliš