Výstava mladých učitelů
 

V období od 15. 3. do 9. 4. 1999 měli učitelé a studenti PdF OU možnost zhlédnout výstavu soch, maleb, fotografií, kreseb a objektů sedmi mladých umělců - učitelů Jany Bitnerové, Pavla Doškočila, Márie Fulkové, Márie a Zuzany Hromadové, Štěpána Málka a Magdy Munzarové z katedry výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Vysoké školy pedagogické Hradec Králové v galerii Student. Výstava byla hojně navštívena a vyprovokovala nejednu zajímavou diskusi o současném umění a roli umělce - pedagoga. Výstavu uvedl jeden z našich nejvýznamnějších teoretiků výtvarné výchovy profesor Jiří David.

Na vernisáži se představili skladbou Sonáta pro trubku a klavír od Pavla Josefa Vejvanovského studenti Josef Ilčík a Aleš Bína z uměleckopedagogické katedry.
 

Zkrácený text úvodního slova výstavy

Touto malou expozicí ukázek tvůrčí práce učitelů naší katedry výtvarné výchovy bychom rádi stvrdili vzájemnou dohodu o kolegiální spolupráci kateder Pedagogické fakulty Ostravské univerzity a Pedagogické fakulty VŠP v Hradci Králové . Je to vlastně splátka dluhu, protože jsme již měli možnost uvést v minulém roce ve výstavní síni naší nové budovy v Hradci Králové velmi pěknou, inspirativní a reprezentativní výstavu členů vaší katedry a rádi bychom, vážení kolegové, pokračovali v navázaném vzájemném kontaktu.

Specifikem skupiny pedagogů, účastníků této výstavy, je, že jde vesměs o poměrně nedávné absolventy vysokých uměleckých škol, a tedy zcela přirozeně i představitele soudobých tvůrčích trendů a estetických postojů,kteří přispívají k  tváření profilu výuky budoucích učitelů.

To má jistě své nesporné výhody, ale možná, že i určitá úskalí, s nimiž se musejí utkat jak tito pedagogové ateliérových disciplín, tak jejich studenti a v určitém smyslu i současný duch školy.

Na vysokých školách uměleckého zaměření se totiž vzdělávají umělci a škola jim k tomu přirozeně poskytuje dostatek času, profesionálních dispozic i svobody, takže se zde může optimálně rozvíjet jejich umělecká odbornost. Protože tu jde o školení talentovaných jedinců, působí zde možná více celkové tvůrčí prostředí včetně příkladu učitelů, spíše než nějaké speciální, pro tento účel vyvinuté metody.

Na pedagogické fakultě je tomu asi právě naopak, snad jen s výjimkou oddělení textilní tvorby, kde se studenti mohou plně věnovat tomuto samostatnému předmětu, třebaže s omezenou délkou bakalářského typu studia. Učitelé tohoto oddělení akademické malířky paní Maria Fulková a Maria a Zuzana Hromadovy zde asi mohou zhruba aplikovat způsob výuky, na jaký byly na škole samy zvyklé. Domnívám se, že na výsledcích práce tohoto ateliéru je to také znát.

Systém výuky při dvojoborovém studiu, jaký na naší katedře převažuje, je podstatně odlišný. Především je k dispozici nesrovnatelně méně času, který lze věnovat ateliérovým disciplínám. To vše je jistě důvěrně známé učitelům i jiných pedagogických fakult, takže se asi v tomto směru potýkáme s obdobnými odbornými problémy.

Mladí umělci - absolventi vysokých škol příslušného zaměření - při výuce na dvojoborovém studiu s výtvarnou výchovou chtě nechtě přijímají roli pedagogů par excellence, jejíž úspěšnost závisí do značné míry na metodách, jaké je zde potřebí vyvinout a uplatnit v omezené časové dotaci u těchto - lze říci pouze částečných specialistů.

To je pro tyto relativně mladé pedagogy jistě nová situace a v jistém smyslu i výzva. Je třeba si též uvědomit, že dosavadní způsob výuky vycházel zatím v podstatě z vizuální zkušenosti s konkrétním, realisticky interpretovaným modelem, přičemž se často ze zmíněných důvodů zápolí se základními zobrazovacími dovednostmi a technikami.

Teprve na této bázi se pak může začít rozvíjet abstraktněji koncipovaná výchova diferencovanějšího estetického vnímání, sebevýrazu a tvořivosti podle míry individuálních dispozic a teprve v takové fázi asi přichází v úvahu skutečné uplatnění toho, co mohou umělecky přinést osobnosti výtvarných pedagogů.

Tito pedagogové mladší generace jsou přirozeně bytostně spjati se soudobým kulturním prostředím, které dnes mohou aktivně sdílet i výchovně využít bez vnějšího omezení a bez jakékoli autocenzury, která tolik omezovala učitele mé vlastní generace. To vše tyto pedagogy osobně sbližuje s pocity, záměry a touhami studentů a umožňuje více dialogické, nikoliv již direktivní nebo naukové pojetí výchovy budoucích učitelů.

Pokud jde o vlastní tvorbu těchto mladých pedagogů, je jistě zřejmé, že jde o tvůrčí individuality jak pokud jde o tematickou, tak i formální stránku tvorby, jejíž byť jen rámcové charakteristiky by vyžadovaly zvláštní, zevrubnější studii.

Zde se můžeme omezit nanejvýš na jakýsi nástin určitého společného kulturního - a se značnou licencí lze snad říci generačního-estetického i mravního cítění nebo povědomí, jež tyto umělce-pedagogy sbližuje a umožňuje jim vzájemné porozumění, tak důležité pro neformální kolegialitu a užší pedagogickou spolupráci.

Jestliže se nemýlím a moje přece jen generačně odlišná příslušnost mne příliš nemate, viděl bych onen hypotetický společný pocit v jisté resonanci s dobou, vůči níž - musím to přiznat - sám leckdy cítím naopak více či méně přiznanou distanci.

Ostatně resonance mládí a jistá distance stáří je jistě v podstatě přirozená, ale může být v obojím případě výhodou i nevýhodou. Dobu, v níž žijeme, totiž bezděčně či vědomě reflektujeme i spoluutváříme v dobrém i ve zlém. Podle toho, do jaké míry jsme například schopni angažovaně reagovat na její konstruktivní nebo destruktivní rysy, perspektivy a výzvy. Možná i podle toho, kolik prostě na to kdo máme síly, energie, citlivosti a imaginace, což jistě souvisí s životní fází, v níž se ten či onen nacházíme.

Mne zaujal především jeden rys, který nalézám v tvorbě i osobnostech svých mladších kolegů a jehož jsem si všiml i v tvorbě některých ostravských kolegů. Jeví se mi jako úsilí o nalezení duchovní rovnováhy mezi protilehlými estetickými, etickými, možná dokonce vesmírnými tendencemi, jež se podle mého mínění v jejich tvorbě obrážejí.

Jde o rovnováhu jednak mezi entropickou silou obecného rozkladu či zmaru v oblasti rozmanitostí a náhodností, jež na nás tak či onak působí a doléhá - a jednat mezi opačným směřováním k fyzikálnímu i niternému duchovnímu řádu, středu a tedy jednotě, k níž nás vede snad pud sebezáchovy či nějaký obecně ekologický, u někoho možná zase nábožensky zakotvený kategorický imperativ. Ten ovšem nemusí postrádat třeba skrytý humor nejrůznější provenience či smysl pro paradox, to vše vyjádřeno ve struktuře jakéhokoli materiálu nebo techniky.

Nazval bych to novou, někdy téměř idiosynkrastickou senzibilitou pohybující se na hraně mezi ideální - řekněme platónskou formou, vyjádřenou sevřeným tvarem a zároveň - na druhé straně zase amorfní tvářností vždy nevypočitatelné a překvapující, ale i inspirující přírody, která nás věčně znepokojuje a irituje - konec konců jakožto prastarý svár apollinského a dionýského, rozumového a iracionálního, nevědomého a uvědomělého.

Myslím si však, že pro tyto tzv. postmoderní generace umělců už neplatí někdejší surrealistická výzva "odstraňte stráže od bran rozumu", která platila i pro další umělecké tendence vesměs spoléhající na spontánní impulzy tvůrčího nevědomí.

Zdá se mi, že pro tuto generační vrstvu tvůrců již neplatí "patos iracionality", nýbrž jakýsi vnitřní, někdy možná sotva znatelný, často paradoxem či ironií překrytý, ale přece jen přítomný a dokonce závazný "etos vědomé tvorby".
 

Prof. PhDr. Jiří David, CSc.