V knize jsme našli nejen zasvěcené poučení o dějinách Balkánského poloostrova, ale také vysvětlení pojmosloví. Například, že samo slovo "Balkán" je tureckého původu a znamená pohoří a že pojem "balkanizace" byl užíván vzhledem k rozdrobenosti střední Evropy po I. světové válce. O poloostrově dále autor říká, že je mostem mezi Evropou a Asií a že byl v minulosti nejen "zkušebním polem" evropské diplomacie, ale i její "noční můrou".
Nad kvalitní knihou si také připomínáme, že právě před 200 lety, po urputných bojích, byl uzavřen mezi císařem a Turky v Karlovicích mír, ve kterém Osmané museli císařství odstoupit téměř celé Uhry, a že se od té doby do střední Evropy již nevrátili.
Někdy ovšem můžeme s autorem polemizovat, a to především tam, když píše, že severní hranici Balkánu tvoří dolní tok Dunaje (správněji má tedy být, že je to rovnoběžka procházející deltou Dunaje).
Při čtení publikace si mimoděk uvědomujeme, že v naší historické literatuře podobná práce úplně chybí, i když u nás žili a tvořili takoví významní znalci Balkánu, jakými byli K. Jireček, J. Bidlo, J. Macůrek, J. Kabrda a někteří další.
Kvalita a čtenářský úspěch knihy zapříčinily, že autor svou práci rozšířil a vydal znovu: Michael Weithman: Balkan Chronik, 2000 Jahre zwischen Orient und Okzident, Graz, Wien, Köln 1998, 564 s. Rozvíjí v ní své dřívější teze, přičemž zdůrazňuje tureckou minulost oblasti (vůbec Balkán nazývá "evropským Tureckem"). Sděluje, že se na některých místech Balkánu Turci udrželi až 500 let, přičemž i v srbském Bělehradě byli od roku 1521 do roku 1808.
Zmíněná kniha je také důkazem, že ne vždy je rozšiřování práce k jejímu prospěchu. Stala se méně přehlednou a některé problémy jsou v ní až příliš rozmělněny, někdy atomizovány, přičemž se ztrácí zevšeobecňující pohled.
Současný problém Balkánu vidí autor v pojetí tzv. velkého Srbska, které hlásá, že Srbsko je všude tam, kde žijí Srbové. Pochopení Balkánu ovšem ztěžuje časté povyšování principu náboženského nad národnostním.
Jiří Procházka
katedra historie