Kdy dnes vyslovíme slovo Krym, vybaví se vìtinì z nás Èerné moøe, poloostrov na jihu Ukrajiny a moná letoviska komunistických pohlavárù, vèetnì s.Husáka odolávajícího náporu moøského pøíboje. A to je s nejvìtí pravdìpodobností ve.
Krymský poloostrov vak skrývá celou øadu pøírodních krás, které vak zùstávají pro vìtinu z nás velkou neznámou. V minulosti se na Krym vydávali pouze ti "nejlepí a nejvìrnìjí". Své dovolené vìtinou trávili na èernomoøských pláích. Jejich pozornosti ale jistì neula nad moøem se vypínající pohoøí. No a právì Krymské hory a nejen ony se staly jedním z cílù mení výpravy studentù Ostravské univerzity, která se uskuteènila bìhem prvních tøí týdnù mìsíce èervence.
Nae skupina sestávala ze dvou studentù fyzické geografie, jednoho informatika, dvou studentek Filozofické fakulty a dvou studentù Palackého univerzity. Jak se vùbec zrodil nápad vydat se na Krym ? Pøímo s mylenkou cesty na Krym pøiel Tomá a hned si získal sympatizanty. Dùleitým podnìtem k uskuteènìní této cesty byla i rodící se spolupráce s ukrajinskou univerzitou ve Lvovì, do které mìla být zainteresována i nae katedra (katedra fyzické geografie a geoekologie PøF). Iniciátorem celé spolupráce byla paní doc. Èechová z FF, která nám zaøídila i krátkou zastávku na výe zmínìné univerzitì.
Ale teï u k samotnému putování. Start se konal 30.6., kdy jsme se "nalodili" do prvního dopravního prostøedku naí anabáze. Byl jím rychlík Cassovia s pravidelným odjezdem 6.08 SELÈ z Ostravy, hl. nádraí. Vlak jsme zvolili z dùvodù finanèních, ale i ryze praktických. Po loòských zkuenostech s dopravou na Zakarpatii jsme si naplánovali cestu z Ostravy pøes Koice do Michalovcù (vlak) a odtud autobusem do Uhorodu. Ukrajinsko - slovenské hranice jsme pøekroèili ve Vyném Nemeckém. Celá záleitost se vyøídila pomìrnì rychle. S Ukrajinou máme de facto bezvízový styk, ale byrokratický iml vyaduje jakési quasivízum, které se vyøizuje na naí pasové slubì. Jedná se buï o AB Obmen, nebo AB Sluobnaja. Do Uhorodu jsme se svezli slovenskou linkou za 90 Sk na osobu (vèetnì batohù). Na místì samém nás èekalo shánìní nejrychlejího spojení do naeho nejbliího cíle - Lvova. Zjistili jsme, e vlaky do Lvova jezdí pomìrnì èasto, a tak jsme si zakoupili lístky na nejblií spoj ve 22.40 kyjevského èasu (SELÈ + 1 hodina). Dívèí èást výpravy strailo dlouhé èekání na zdejím nádraí, ale èas docela rychle utekl. Jako správní cestovatelé po Ukrajinì jsme si koupili pytel praených sluneènicových semínek a s východní letargií jsme se prolouskali a k naemu odjezdu. Á propos, loupání sluneènice nás provázelo celou naí poutí. Pokud nám dola její zásoba, projevila se jistá nervozita srovnatelná s absákem kuøáka. Po loòské návtìvì Uhorodu jsme se obávali dotìrných ebrajících dìtí, které pøed vámi klekají a líbají vae nohy, aby si vydìlaly aspoò nìjaký ten mìïák. Kupodivu jsme je po pøíjezdu nepotkali a byli jsme v duchu rádi, e si uetøíme pohled na tyto smutné scény. Netrvalo to ale dlouho a na nádraí nás objevila rodinka zakarpatských cikánù (matka a její tøi dìti). Divadlo, které jsme museli opìt absolvovat, je nehodné konce 20. století. A tak jsme jim znovu dali kus chleba a dìtem pardubický perník. Chudoba toho nejtvrdího zrna patøí k souèasné Ukrajinì stejnì jako dolaroví milionáøi v nejnovìjích modelech mercedesù. S neuvìøitelnými sociálními rozdíly se na Ukrajinì setkáte na kadém kroku. Prakticky zde neexistuje støední vrstva, ale zato rozdíl mezi tou nejvyí a nejnií se stále prohlubuje. Temným pøíkladem této situace je právì Zakarpatská Ukrajina.
Ná vlak do Lvova byl pøistaven vèas. Vichni jsme se dostali do jednoho vagonu, co je na místenky koupené jetì tého dne velký úspìch. Lístek do Lvova nás pøiel na 12,35 høiven. Tehdy se ve smìnárnì za 1 US dolar poøídily dvì ukrajinské høivny (pozn.: v souèasné dobì se v souvislosti s ruskou krizí høivna propadla a na kurs 3,7 : 1 USD). Na delí tratì mají vechny vagony lùkovou úpravu. Mùete si zvolit mezi tzv. "spalnym kupejnym" nebo "spalnym nekupejnym". Rozdíl je v kvalitì a samozøejmì i v cenì. V prvním pøípadì se jedná o vlastní kupé se ètyømi lùky, ve druhém pak o vagon vybavený jedním lùkem vedle druhého (od nás se mu dostalo oznaèení "dobytèák"). Tìsnì pøed naím pøíjezdem na Ukrajinu jsme slyeli pøirovnání, které srovnávalo místní osobní vagony s nákladními, jen s tím rozdílem, e mají okna. Mùeme ale øíci, e pro nás bylo cestování ukrajinskou eleznicí vcelku pohodlnou záleitostí.
Do Lvova jsme dorazili na èas v 6.30 hod. ve støedu 1. èervence. Ihned jsme si zjistili spoje do Simferopolu, hlavního mìsta Krymské autonomní republiky. Ve Lvovì jsme se rozhodli setrvat a do pátku, abychom si mìsto prohlédli a mohli navtívit Univerzitu Ivana Franka, pøedevím pak její Geografickou fakultu. Zde jsme chtìli získat u nás nedostupné mapy Krymu a seznámit se s tímto ústavem. Díky dìkanovi této fakulty jsme byli ubytováni na kolejích a pøijati na nìkolika katedrách. Velkému zájmu se mezi geografy tìilo jejich pracovitì geografických informaèních systémù, kde se zabývají tvorbou geoekologických výstupù. S vedoucím tohoto pracovitì doc. Kruhlovem jsme se pøedbìnì dohodli na budoucí spolupráci, která by se týkala prezentace jeho prací na naí katedøe a i pøípadné studentské výmìny. Získali jsme také pro nás tak dùleitou mapu, která chybìla v naí výbavì. Tøi dny ve Lvovì zdaleka nestaèily k tomu, abychom ho dùkladnì poznali. Pøesto jsme staèili projít vechna významná historická místa, kterými Lvov oplývá. Mnohým z nás pøipomínala nìkterá jeho zákoutí Prahu, celkovì na nás pùsobil jako polský Krakov. Historické jádro mìsta je plné církevních památek, muzeí, ale i nádherných svìtských staveb. K velkým záitkùm patøila návtìva jednoho z nejstarích evropských høbitovù - Lièakivského, kde jsme narazili na nìkolik èeských hrobù (napø. Skoda, Slama, Swoboda). Vìtina jmen vyrytých na hrobkách jasnì hovoøila o pùvodním polském obyvatelstvu Lvova. Hrobky Polákù jsou honosnými místy odpoèinku a øada soch je zdobících jsou skuteènými umìleckými díly. Bohuel se i v tìchto místech èlovìk setká s pohnutou minulostí této èásti Evropy. Vechny pøedváleèné hrobky zámoných polských obèanù byly poznamenané èinností vykradaèù hrobù. Novìjí èást høbitova zase upoutala nìkdy a absurdními výjevy na hrobech. U pomníku letce - hrdiny nechybìla kupøíkladu tøímetrová vrtule, se kterou se dalo otáèet.
Kromì historie jsme vnímali i souèasnost, jejím symbolem je mìstský trh. Zde se odbývá hra o pøeití. Prodává se ve, od plodù pøímìstských záhumenkù, kravských hlav, suených ryb, za mìstem nasbíraných darù lesa a po doma upeèené èokoládové dorty a pøipravené saláty. Je to obrovské panoptikum postavièek a lidských osudù, které patøí k souèasnému Lvovu mnohem více ne honosné chrámy minulosti. Obyvatelé Lvova ijí snahou zajistit si ty nejzákladnìjí potøeby (pozn.: Lvov leí pøiblinì 8 hodin jízdy vlakem od slovenských hranic!). Jetì jeden postøeh nás ohromil: rozdíl mezi enskou a muskou èástí populace. eny, a u ty nejmladí, nebo ty ve støedních letech, jsou na místní ekonomickou situaci obleèeny a neobyèejnì dobøe. Celkovì pùsobí na oko mue neobyèejnì lahodným dojmem. Zato Ukrajinci na svùj zevnìjek absolutnì nedbají. Mají i dosti ztrhanou fyzickou schránku, snad z toho jak "døou" na své protìjky a pøitom se posilòují vodkou a uvolòují levnou cigaretou. Po øadì pøíjemných, ale èasto i okujících chvil jsme v pátek 3. èervence opustili Lvov. Èekala nás den a pùl trvající jízda vlakem do Simferopolu. Nezadritelnì se blíil okamik, kdy spatøíme krymskou zem, domovinu krymských Tatarù, rozsáhlá krasová pohoøí plná neprozkoumaných jeskynních systémù. Místa, kde nepotkáte ivou dui, ale i místa èlovìkem postiená. Chvíle blízkého setkání s místními obyvateli, ale také s lidmi z celého bývalého "CCCP". Celá hlavní èást naeho putování byla teprve pøed námi.
Tamara Brancová, Jan Hradecký,
Tomá Pánek, Veronika mídová,
Duan Vrtal