Cesta na Krym aneb Jak jsme jeli na Krym a zpìt (èást první)
 

Když dnes vyslovíme slovo Krym, vybaví se vìtšinì z nás Èerné moøe, poloostrov na jihu Ukrajiny a možná letoviska komunistických pohlavárù, vèetnì s.Husáka odolávajícího náporu moøského pøíboje. A to je s nejvìtší pravdìpodobností vše.

Krymský poloostrov však skrývá celou øadu pøírodních krás, které však zùstávají pro vìtšinu z nás velkou neznámou. V minulosti se na Krym vydávali pouze ti "nejlepší a nejvìrnìjší". Své dovolené vìtšinou trávili na èernomoøských plážích. Jejich pozornosti ale jistì neušla nad moøem se vypínající pohoøí. No a právì Krymské hory a nejen ony se staly jedním z cílù menší výpravy studentù Ostravské univerzity, která se uskuteènila bìhem prvních tøí týdnù mìsíce èervence.

Naše skupina sestávala ze dvou studentù fyzické geografie, jednoho informatika, dvou studentek Filozofické fakulty a dvou studentù Palackého univerzity. Jak se vùbec zrodil nápad vydat se na Krym ? Pøímo s myšlenkou cesty na Krym pøišel Tomáš a hned si získal sympatizanty. Dùležitým podnìtem k uskuteènìní této cesty byla i rodící se spolupráce s ukrajinskou univerzitou ve Lvovì, do které mìla být zainteresována i naše katedra (katedra fyzické geografie a geoekologie PøF). Iniciátorem celé spolupráce byla paní doc. Èechová z FF, která nám zaøídila i krátkou zastávku na výše zmínìné univerzitì.

Ale teï už k samotnému putování. Start se konal 30.6., kdy jsme se "nalodili" do prvního dopravního prostøedku naší anabáze. Byl jím rychlík Cassovia s pravidelným odjezdem 6.08 SELÈ z Ostravy, hl. nádraží. Vlak jsme zvolili z dùvodù finanèních, ale i ryze praktických. Po loòských zkušenostech s dopravou na Zakarpatii jsme si naplánovali cestu z Ostravy pøes Košice do Michalovcù (vlak) a odtud autobusem do Užhorodu. Ukrajinsko - slovenské hranice jsme pøekroèili ve Vyšném Nemeckém. Celá záležitost se vyøídila pomìrnì rychle. S Ukrajinou máme de facto bezvízový styk, ale byrokratický šiml vyžaduje jakési quasivízum, které se vyøizuje na naší pasové službì. Jedná se buï o AB Obmen, nebo AB Služobnaja. Do Užhorodu jsme se svezli slovenskou linkou za 90 Sk na osobu (vèetnì batohù). Na místì samém nás èekalo shánìní nejrychlejšího spojení do našeho nejbližšího cíle - Lvova. Zjistili jsme, že vlaky do Lvova jezdí pomìrnì èasto, a tak jsme si zakoupili lístky na nejbližší spoj ve 22.40 kyjevského èasu (SELÈ + 1 hodina). Dívèí èást výpravy strašilo dlouhé èekání na zdejším nádraží, ale èas docela rychle utekl. Jako správní cestovatelé po Ukrajinì jsme si koupili pytel pražených sluneènicových semínek a s východní letargií jsme se prolouskali až k našemu odjezdu. Á propos, loupání sluneènice nás provázelo celou naší poutí. Pokud nám došla její zásoba, projevila se jistá nervozita srovnatelná s absákem kuøáka. Po loòské návštìvì Užhorodu jsme se obávali dotìrných žebrajících dìtí, které pøed vámi klekají a líbají vaše nohy, aby si vydìlaly aspoò nìjaký ten mìïák. Kupodivu jsme je po pøíjezdu nepotkali a byli jsme v duchu rádi, že si ušetøíme pohled na tyto smutné scény. Netrvalo to ale dlouho a na nádraží nás objevila rodinka zakarpatských cikánù (matka a její tøi dìti). Divadlo, které jsme museli opìt absolvovat, je nehodné konce 20. století. A tak jsme jim znovu dali kus chleba a dìtem pardubický perník. Chudoba toho nejtvrdšího zrna patøí k souèasné Ukrajinì stejnì jako dolaroví milionáøi v nejnovìjších modelech mercedesù. S neuvìøitelnými sociálními rozdíly se na Ukrajinì setkáte na každém kroku. Prakticky zde neexistuje støední vrstva, ale zato rozdíl mezi tou nejvyšší a nejnižší se stále prohlubuje. Temným pøíkladem této situace je právì Zakarpatská Ukrajina.

Náš vlak do Lvova byl pøistaven vèas. Všichni jsme se dostali do jednoho vagonu, což je na místenky koupené ještì téhož dne velký úspìch. Lístek do Lvova nás pøišel na 12,35 høiven. Tehdy se ve smìnárnì za 1 US dolar poøídily dvì ukrajinské høivny (pozn.: v souèasné dobì se v souvislosti s ruskou krizí høivna propadla až na kurs 3,7 : 1 USD). Na delší tratì mají všechny vagony lùžkovou úpravu. Mùžete si zvolit mezi tzv. "spalnym kupejnym" nebo "spalnym nekupejnym". Rozdíl je v kvalitì a samozøejmì i v cenì. V prvním pøípadì se jedná o vlastní kupé se ètyømi lùžky, ve druhém pak o vagon vybavený jedním lùžkem vedle druhého (od nás se mu dostalo oznaèení "dobytèák"). Tìsnì pøed naším pøíjezdem na Ukrajinu jsme slyšeli pøirovnání, které srovnávalo místní osobní vagony s nákladními, jen s tím rozdílem, že mají okna. Mùžeme ale øíci, že pro nás bylo cestování ukrajinskou železnicí vcelku pohodlnou záležitostí.

Do Lvova jsme dorazili na èas v 6.30 hod. ve støedu 1. èervence. Ihned jsme si zjistili spoje do Simferopolu, hlavního mìsta Krymské autonomní republiky. Ve Lvovì jsme se rozhodli setrvat až do pátku, abychom si mìsto prohlédli a mohli navštívit Univerzitu Ivana Franka, pøedevším pak její Geografickou fakultu. Zde jsme chtìli získat u nás nedostupné mapy Krymu a seznámit se s tímto ústavem. Díky dìkanovi této fakulty jsme byli ubytováni na kolejích a pøijati na nìkolika katedrách. Velkému zájmu se mezi geografy tìšilo jejich pracovištì geografických informaèních systémù, kde se zabývají tvorbou geoekologických výstupù. S vedoucím tohoto pracovištì doc. Kruhlovem jsme se pøedbìžnì dohodli na budoucí spolupráci, která by se týkala prezentace jeho prací na naší katedøe a i pøípadné studentské výmìny. Získali jsme také pro nás tak dùležitou mapu, která chybìla v naší výbavì. Tøi dny ve Lvovì zdaleka nestaèily k tomu, abychom ho dùkladnì poznali. Pøesto jsme staèili projít všechna významná historická místa, kterými Lvov oplývá. Mnohým z nás pøipomínala nìkterá jeho zákoutí Prahu, celkovì na nás pùsobil jako polský Krakov. Historické jádro mìsta je plné církevních památek, muzeí, ale i nádherných svìtských staveb. K velkým zážitkùm patøila návštìva jednoho z nejstarších evropských høbitovù - Lièakivského, kde jsme narazili na nìkolik èeských hrobù (napø. Skoda, Slama, Swoboda). Vìtšina jmen vyrytých na hrobkách jasnì hovoøila o pùvodním polském obyvatelstvu Lvova. Hrobky Polákù jsou honosnými místy odpoèinku a øada soch je zdobících jsou skuteènými umìleckými díly. Bohužel se i v tìchto místech èlovìk setká s pohnutou minulostí této èásti Evropy. Všechny pøedváleèné hrobky zámožných polských obèanù byly poznamenané èinností vykradaèù hrobù. Novìjší èást høbitova zase upoutala nìkdy až absurdními výjevy na hrobech. U pomníku letce - hrdiny nechybìla kupøíkladu tøímetrová vrtule, se kterou se dalo otáèet.

Kromì historie jsme vnímali i souèasnost, jejímž symbolem je mìstský trh. Zde se odbývá hra o pøežití. Prodává se vše, od plodù pøímìstských záhumenkù, kravských hlav, sušených ryb, za mìstem nasbíraných darù lesa až po doma upeèené èokoládové dorty a pøipravené saláty. Je to obrovské panoptikum postavièek a lidských osudù, které patøí k souèasnému Lvovu mnohem více než honosné chrámy minulosti. Obyvatelé Lvova žijí snahou zajistit si ty nejzákladnìjší potøeby (pozn.: Lvov leží pøibližnì 8 hodin jízdy vlakem od slovenských hranic!). Ještì jeden postøeh nás ohromil: rozdíl mezi ženskou a mužskou èástí populace. Ženy, a už ty nejmladší, nebo ty ve støedních letech, jsou na místní ekonomickou situaci obleèeny až neobyèejnì dobøe. Celkovì pùsobí na oko muže neobyèejnì lahodným dojmem. Zato Ukrajinci na svùj zevnìjšek absolutnì nedbají. Mají i dosti ztrhanou fyzickou schránku, snad z toho jak "døou" na své protìjšky a pøitom se posilòují vodkou a uvolòují levnou cigaretou. Po øadì pøíjemných, ale èasto i šokujících chvil jsme v pátek 3. èervence opustili Lvov. Èekala nás den a pùl trvající jízda vlakem do Simferopolu. Nezadržitelnì se blížil okamžik, kdy spatøíme krymskou zem, domovinu krymských Tatarù, rozsáhlá krasová pohoøí plná neprozkoumaných jeskynních systémù. Místa, kde nepotkáte živou duši, ale i místa èlovìkem postižená. Chvíle blízkého setkání s místními obyvateli, ale také s lidmi z celého bývalého "CCCP". Celá hlavní èást našeho putování byla teprve pøed námi.

Tamara Brancová, Jan Hradecký,
Tomáš Pánek, Veronika Šmídová,
Dušan Vrtal