Sedím v autobuse, trasa New York-Chicago. Pøede mnou se zabydlela dvì malá èerná stvoøení se zapletenými minicopánky pokrývajícími celou drobounkou hlavièku. Maminka by spala, ale její neposedné ratolesti ji nenechají a vynutí si alespoò pohádku na dobrou noc. Sotva jsme vichni upadli do lehkého polospánku, zastavujeme v Clevelandu (Ohio), abychom nabrali dalí pasaéry. Bylo nám oznámeno, e pauza potrvá 3 hodiny. Prohazuji dotaz: a co tady mám dìlat takovou dobu, kdy jsou 2 hodiny v noci? Ale co! Vdy já miluji noèní velkomìsta, a tak se nìkam zajdu mrknout. Sotva vak vyjdu z nádraní haly, zjiuji, e mé zámìry jsou pasé. Vude tma, nikde nikoho, nikde nic, jenom nìjaká vedlejí cesta. No co! Tak se mineme bez noèní prohlídky mìsta. Vedle mne je autobusová zastávka, a tak se aspoò ukryji pøed zaèínajícím detìm. Pøímo pøede mnou zastaví bílý Jaguár, pomalu se otevøou dveøe a robusTnÍ napodobenina Michaela Jordana si to namíøí mým smìrem. Konverzaci zaèíná slovy: "Kam má namíøeno?" "Za ségrou," odpovím a odmítám dalí konverzaci, ale on se jen tak lehce odbýt nenechá. "Já tì tam hodím, a je to kdekoli." "Dík, nestojím o to." V té chvíli slyím zleva silný èernoský pøízvuk: "Hej, baby, nemá cígo?" "Sorry, já nekouøím." "Ále, neøíkej, baby." V hlavì mi zazní maminèina vìta, kterou mi opakovala od malièka ? Nikdy se nevybavuj s cizími lidmi ? a tak pro tentokrát uposlechnu její rady a rezignuji na následující rozhovory. Bìhem pár následujících minut nebylo mých anglických dovedností tøeba, jeliko se tam "natìstí" objevili dalí tøi "Jordanové", kteøí zaèali rozmlouvat s pøítomnými a posléze se zaèali vyptávat na mé zdraví, na místo urèení mé cesty, atd... atd., a nakonec prý za kolik jdu. V okamiku, kdy mi dola má slovní zásoba, se objevilo bílé auto s majáèkem. Bìhem vteøinky byli vichni pryè, a na jednoho, který se nestihl pøemístit do dostateèné vzdálenosti.
Automobil zastavil, mu pøedstavující zákon vystoupil a zaèaly otázky na mou osobu ? kdo jste, co jste zaè, odkud jste, kam jedete èi jdete, co tu dìláte? atd. ? jako u výslechu. Nakonec se usmál, popøál mi pøíjemnou cestu a zopakoval tuté sérii otázek pomalému individuu. Nakonec jej naloil do svého vozidla a odjeli. Celou tuto scénu zhlédl postarí pán, jeden z mých spolucestujících, který mi objasnil, e v Clevelandu je ZÁKAZ VYCHÁZENÍ PO DESÁTÉ HODINÌ VEÈER, a to právì kvùli pøevaze èernoského obyvatelstva, které se nechová jako zbylá menina obyvatelstva bílého. On sám si el odpoèinout na lavièku do protìjí autobusové zastávky. Ale ouha! Pøistoupil k nìmu mu èerný jako bota a zaburácel: "To je mé místo, naval dolar nebo vypadni." Amerièan bílé pleti to vzdal. Ano, pochopila jsem, proè se po desáté hodinì veèerní nesmím promenádovat po ulicích Clevelandu. Ano, podaøilo se tím sníit narùstající kriminalitu. Ano, já to vechno chápu a respektuji, ale není to náhodou omezování lidské svodoby?
Pavla Vajdíková
P-AN, 3r.